Láska, nenávist a vzpomínky - Úvod

Jsi snad něco nadpřirozeného? Máš něco co ostatní ne? Jsi neodolatelné krásný? Ne, ne a ještě jednou ne. Jsi jako ostatní. Možná trochu jiný, ale přeci stejný, jako oni.

O trochu vyšší, než já, ale zase ne o moc, takže, když Tě chci obejmout, musím natahovat ruce a ty se sklánět. Hubená postava, až Tě člověk má chuť trochu vykrmit. Pokaždé, když Tě přátelsky bouchnu do ruky nebo do zad, musím se bát, že Ti udělám modřinu nebo Tě rovnou polámu. Hned se Ti omlouvám a ty se vždy jen směješ. A co teprve Tvé oříškově hnědé oči? Ah ano, oříškově hnědé, jaké je to klišé, ale až díky Tobě vlastně vím, co tohle klišé znamená. Dívat se do Tvých očí, znamená dívat se na čokoládu, kterou nemůžeme sníst. Tvůj možná trochu divný nos, ani nedovedu popsat, stejně tak, jako Tvé úžasné ústa. Líbat je, to je teprve zážitek. Taky si vzpomínám na Tvé vlasy. Často měníš barvu, ale to důležité zůstává - jejich délka, jejich tvar, jejich nagelování nahoru a hlavně jejich styl. Vlastně to není jen styl vlasů, ale celkově se to pojí s Tvým šamponským stylem. Uplé oblečení, které Tvou hubenou postavu ještě více zvýrazňuje. Barevné trička, někdy pastelové, někdy vykřičené, jako by ses těmi barvami snažil zakrýt své pravé já. Bílé košile, které nosíš, abys dokázal, že nejsi jako ostatní. XXL mikiny, které sice máš doma, ale nikdy je nenosíš, tam visí, jen abys měl na očích, čím se nikdy nechceš stát. Úplně tenká bunda, ve které v zimě mrzneš, protože nic hrubého, v čem bys náhodou mohl vypadat tlustě, by sis na sebe nikdy nevzal. A Tvé rifle? V barvě krásné oblohy, aby nám nestále dokazovali, jak si vzácný, stejně jako bledě modrá obloha v zimě.

Ano, tohle jsi Ty vzhledově, ale co Tvá povaha? Svýma krásnýma očima se na svět díváš svrchu. Tvůj nevyzpytatelný charakter, by zaplnil tisíce stránek a ještě bych světu o Tobě neřekla všechno. Někdy hodný, někdy zlý, stejně jako páníček, který vychovává svého psa. Ale copak já jsem pes? Nejsem. A přece se tak chováš. Jsou chvíle, kdy pro mě nemáš hezkého slova. Jen mi vyčítáš, že jsem lhářka. Občas mě proklínáš, že Tě nemám ráda. Ah, kdybys věděl… Ale já už Tě přeci znám, vím, že to jsou jen Tvé blbé nálady, které míváš. Snažím se Ti je pomoci překonat, ale zajímá Tě to? Ne, jsem pro Tebe jen další hloupá husička, co skáče, jak ty pískáš. Ale co? Zvykla jsem si na Tebe, stejně jako na Tvou povahu. Občas si přísahám, že už tou hloupou husičkou nebudu. A pak se najednou ukáže Tvoje druhá tvář. Hodný, úžasně milý, prostě zlatý. Tehdy začneš říkat, jak moc mě máš rád. Jak si rád, že mě znáš a že bys bez tak úžasné KAMARÁDKY nemohl být. A já zase, jako to hloupé jehně, které věří vlkovi. Stejně naivně já věřím Tobě, že nejsem jen další z mnoha holek, které tak ´´zbožňuješ". A přece někde uvnitř vím pravdu. Vlk nemůže mít rád malé hloupé jehně, stejně tak ty nemůžeš mít rád mě. Věta: A tak se vlk zamiloval do jehňátka - je jen hloupá lež. Tak proč Tě tak zbožňuju? Proč bez Tebe nemůžu být?

A víš, že ani nejsi můj typ? Úplně vybočuješ z mé představy o ideálním klukovi, kterou jsem si ještě jako malé jehně (Sama netuším, co pořád s tím jehnětem mám), vysnila. Dobře, vysnila je možná trochu silné slovo, určitou představu jsem nikdy neměla, ale rozhodně to neměl být kluk, jako ty. Barevné oblečení a košile? Kdeže. Hubený? Už vůbec ne. Měl být vysoký - jistě, tohle ještě splňuješ. Ale taky měl mít svaly a neměl to být žádný vymaštěný stylař a hezounek. Měl nosit šedé trika a černé XXL mikiny, protože jsem, na sebe nerada upozorňovala. Chtěla jsem, abych byla nenápadná já i můj úžasný, vysněný ideál. Vlasy delší, ale ne zase moc. A hnědé oči a blond vlasy? (Které si ty tak poctivě odbarvuješ) To určitě ne. Oči zelené a vlasy hnědé, protože přesně tak má podle mě vypadat anděl. A taky měl mít olivově hladkou pleť. A ty ji máš pórovitou a přece tak krásnou. Měl být inteligentní, ale ne šprt, abych si s ním mohla povídat o knihách a politice, stejně tak, jako o sportu a jiných všedních věcech. Měl se mnou chodit v pátek na hokej nebo fotbal a v neděli do divadla. Chytat mě za ruku, když tu budu potřebovat a hlavně mě NIKDY nedohnat k slzám.

Jak se tomuhle podobá kluk z učňáku, který 2x změnil školu a teprve třetí dodělal? A ona kultivovanost? Divadlo? Jsem ráda, když aspoň víš, kdo to byl Sheakspere, nebo Moliére. Sport Tě taky nijak nezajímá. A ono mé nikdy nedohnal k slzám? Jsi jediný, kdo mě k nim pravidelně dovádí. Chci se dočkat dne, kdy budu šťastná, ale to bych Tě nesměla znát.. Má drahá lásko, můj kamaráde a můj milenci, ke kterému utíkám, kdykoliv mám chvíli… Utíkám k Tobě a přece Tě tolik nenávidím. Tolik nenávidím a přeci miluju…