Hey! Do you love me? / Trocha naděje.

Po celém bytě se rozlehl zvonek a z obýváku zase babička. "Terezko? Běž prosím otevřít."
Mamka mě předtím varovala, že babička ráda někoho pověřuje prací prý je líná, ale co. To nevadí, aspoň zhubnu. Doplazila jsem se do chodby s rozcuchanými vlasy, s dlouhým tričkem až nad kolena, samozřejmě bez kalhot, jsem otevřela dveře, ale to jsem ještě netušila, kdo za nimi stojí. Žena a chlapec. Ne jinak žena a David. Ta paní bude, asi jeho maminka. Podle toho, co včera říkala babi. No, ne proč já si na to, co říkala babi, nevzpomněla ještě dřív, než jsem otevřela dveře. Asi určitě, bych se učesala, převlíkla a podobně. Jsem prostě pitomá! "Dobrý den,…ahoj." Stydlivě jsem pozdravila babiččinu návštěvu a rychle se plazila do koupelny. Rukama jsem se opřela o umyvadlo a podívala se na sebe. Div jsem hrůzou nepadla, vypadám fakt strašně. Už chápu, proč se tvářil jako by mě neznal. Fakt trapas. No nic rychle, vyčistit zuby, umýt si obličej, namalovat se, učesat se a jít se převlíknout. Tentokrát jsem si na tom dala dost záležet, i když jsem v té koupelně trávila něco přes deset minut. Fakt mi to slušelo. "Terko? Pojď sem za námi, pojď." Asi slyšela otevření dveří... To mě nenechá se, ani převlíknout? Proč zrovna já? "Moment." Zavolala jsem nazpátek a šla se převlíknout, zavřela za sebou dveře a mířila ke skříni…Babička se každou chvíli ozývala, ať si pospíším atd. Něco jsem na sebe hodila - ne doslova a šla.

"Tak jsem tu." Sepnula jsem ruce a podívala se všech, ale očima jsem zůstala na Davidovi, který se zrovna netvářil moc nadšeně. Seděli v obýváku na gauči. "Vnučka?" Podívala se paní Langová, jak jsem stihla postihnout jeho-její příjmení. Babička jen nadšeně kývla. Paní Langová si mě prohlížela, jako by nic takového nikdy v životě neviděla. Ach jo, já se tomuhle nikdy nevyhnu. Sedla jsem si vedle Davida, no co? On jediný tam měl kousek místa. A navíc, bylo to i z osobních důvodů. Nemůžu si pomoct, ale on je vážně strašně roztomilý…

Natáhla jsem se rukou po tyčinkách a tím jsem na sebe upoutala pozornost. "No to není možný, buchtu si nevezme, ale tyčinky by snědla všechny." Ignorace, prostě ignorace nahodila jsem, kyselí úsměv a tyčinkami se ládovala dál. On se jen usmíval a pozoroval mě. Snažila jsem se vyhýbat jeho pohledům, ale marně. Nešlo to. V tu chvíli jsem měla pocit, že aspoň nějakou tu šanci mám. Dokud se Paní Langová nezvedla a řekla, že už musí jít. Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne. David se po ní kouknul očima a následoval jí. "Tak nashle, a…ahoj." Řekla jsem tak trošku sklesle a zvedla se z gauče a šla do pokoje. "Tery? Můžeš?" Oooou mááj gat! Co, potřebuje? Po mně? A zrovna on?
"Ano?" Otočila jsem se.
"Hele, nechtěla bys…"
"Davide, pojď a nezdržuj!" Ach jo, Paní Langová to opět…
"Promiň." Pousmál se, otočil se a šel.
"Chtěla…" Šeptla jsem.