Romain Rolland Petr a Lucie

JIŽ ČTRNÁCT DNÍ NEVĚDĚLI,
co se ve světě děje. Nezajímali se o to, že se v Paříži pilně zatýká a bez dlouhých okolků odsuzuje, že Německo uzavírá smlouvy a porušuje úmluvy, jež podepsalo, že vlády si pomáhají lžemi, že tisk běsní a armády vraždí. Nečetli noviny. O tom, že je kdesi kolem dokola válka, věděli stejně, jako věděli, že je na světě tyfus nebo chřipka; ale to se jich netýkalo, nechtěli na to myslet.
Této noci se jim válka připomněla sama. Už leželi (vydávali v těch dnech ze svého srdce tolik, že večer bývali vždy vyčerpáni). Najednou zaslechli každý ve své městské čtvrti poplach a odmítali vstát a uchýlit se do sklepů. Zabořili hlavu do peřin, pod přikrývku jako děti, když se blíží bouře, ale vůbec ne ze strachu (byli přesvědčeni, že se jim nic zlého nestane), nýbrž jenom proto, aby mohli v klidu snít.
Lucie poslouchala, jak vzduch v nočních temnotách duní, a přitom si myslila: Jak by to bylo krásné, slyšet tu bouři nad hlavou v jeho náručí!
Petr si zacpával uši. Ať nic neruší jeho myšlenky! Usilovně se snažil nalézt na klávesnici vzpomínek zase píseň toho dne, melodickou nitku hodin od onoho prvního okamžiku, kdy vkročil do Luciina domu, všechny záchvěvy jejího hlasu, i nejnepatrnější její pohyby, postupné obrazy, chvatně zachycené jeho pohledem, stín víček, vlnu vzrušení, jež proběhla pod kůží jako záchvěv po vodě, úsměv, který se mihl na rtech jako paprsek, svou dlaň, jak ležela na obnažené vlahosti jejích vztažených rukou, ty drahocenné zlomky, jež se kouzelná obraznost lásky snažila sloučit v jediné objetí. Nedovoloval, aby mu do myšlenek vnikal ten ruch zvenčí. Vnější svět pro něj byl návštěvníkem nevítaným… Válka? Ale ano, vím to, vím. Že je tam? Ať počká! A válka trpělivě čekala za dveřmi. Věděla, že se dočká. On to také věděl; a právě proto se nijak nestyděl za své sobectví. Vlna smrti ho již zanedlouho odnese. Nebyl jí tedy ničím povinován předem. Vrať se sem, smrti, teprve v den splatnosti! A do té doby mlč! Ach, aspoň do toho neodvratného dne nechtěl ztratit ani nejmenší částečku vzácné lhůty; každá vteřina byla zrno zla¬ta a on byl lakomec, který se zamilovaně laská se svým pokladem. To je mé, můj majetek! Nedotýkejte se mého klidu, mé lásky! Mé je to až do té chvíle… A až ta chvíle přijde? Možná, že nepřijde! Zázrak? Proč ne?
Zatím však proud hodin a dnů stále plynul. V každé nové zatáčce mohutněl hukot peřejí. Petr a Lucie leželi v kocábce a slyšeli to. A teď se již nebáli. Ten mohutný hlas dokonce ukolébal jejich milostné snění jako hluboké tóny varhan. Až se ten jícen přiblíží, zavřou oči, přitisknou se k sobě ještě pevněji a všechno se to skončí naráz. Ten jícen zbavoval trapného přemýšlení o životě, který by byl, který by možná byl potom, v beznadějné budoucnosti. Neboť Lucie tušila, s jakými překážkami by se Petr setkal, kdyby se s ní chtěl oženit. A Petr, třebaže méně jasně (měl rád trochu nejasnosti), bál se jich také. Nač se dívat tak daleko dopředu? Život po tom jícnu, to bylo jako onen život po smrti, o němž se mluvívá v kostele. Tam prý se všichni zase shledáme; ale tak docela jisté to není. Jisté je jenom jedno: přítomnost. Naše přítomnost. Do té vrhněme bez jakékoli vypočítavosti celý svůj úděl věčnosti!
Ještě méně než Petr se o okolní život starala Lucie. Válka ji nezajímala. Viděla v ní novou pohromu v řadě všech těch soužení, z nichž je utkán lidský život. Válce se diví jenom takoví lidé, kteří jsou chráněni před holými skutečnostmi. A dívenka, jež měla zkušenost předčasně vyspělou a znala boj o každodenní chléb, panem quotidianum (Bůh jej nikdy nedává zadarmo!), odhalovala svému příteli z bohaté měšťanské rodiny, že vražedná válka potměšile a ustavičně hubí chuďasy a zvláště ženy i pod lživým pláštíkem míru. Ale neříkala mu toho příliš mnoho, protože se bála, aby ho nezarmoutila; když viděla, jak bolestně ho vzrušují její řeči, mívala pocit, že je silnější než on, a byl to pocit plný lásky. Jako většina žen ani ona nepociťovala k jistým ošklivostem života ten fyzický i duševní odpor, který naplňoval zhnusením toho jinocha. Nebylo v ní nic buřičského. Dříve by byla za nejhorších životních okolností bez odporu dovedla vykonávat i odpuzující práce a jistě by z nich byla vyšla naprosto klidná a čisťounká, bez jediné poskvrny. Ale teď by to již nebyla dovedla, protože od té doby, co znala Petra, vštípila jí láska záliby a nechuti milovaného přítele; její vrozená povaha to však nebyla. Lucie byla od přirozenosti klidná a usměvavá, naprosto nijak pesimistická. Zádumčivost, mystická odpoutanost od života, to v její povaze nebylo. Život je, jaký je. Berme jej tak, jak je! Mohl být mnohem horší! Vrtkavost života (a Luciin život byl vždy nuzný, stálé shánění nejnutnějších životních potřeb, a to zvláště teď, za války) naučila ji bezstarostnosti o zítřek. A k tomu si přidejte, že této mladé svobodomyslné Francouzce byl naprosto cizí každý zájem o život posmrtný. Pozemský život jí stačil. Líbil se jí. Ale visí jenom na vlásku a vlásek se může přetrhnout tak snadno, že opravdu nestojí za to trápit se přemýšlením o zítřku. Vpíjejte, oči, dychtivě vpíjejte den, který vás v letu zalévá svým světlem! A pokud jde o to, co bude potom, svěř se, srdce mé, s na¬prostou důvěrou proudu… Vždyť nemůžeš dělat nic jiného… A není to teď, když máme lásku, rozkošné? Lucie dobře věděla, že to není na¬dlouho. Ale vždyť ani její život nebude trvat dlouho… Lucie se tedy velmi málo podobala mladíčkovi, jenž ji miloval a jehož milovala, útlému, vášnivému a nervóznímu, šťastnému i nešťastnému, radujícímu se i trpícímu vždycky horoucně, vzdávajícímu se i vzpouzejícímu se vždycky vášnivě a milovanému od ní právě proto, že se jí tak málo podobal. Ale oba se shodovali v němé vůli nevidět budoucnost; ona to chtěla z bezstarostnosti zpívajícího potůčku smířeného se vším, co přijde, a on z horoucí negace, která se vrhá do jícnu přítomnosti a vzpírá se z ní vyjít.
* * *