Kariéristka 2.

Celá zasedací místnost byla přeplněná pracovníky podniku. Seděli na svých místech nebo stáli u automatu na kávu vzadu v rohu. Ředitelna vypadala větší díky vystěhování některých kusů nábytku bývalého ředitele. Momentálně se zde nacházel pouze dlouhý konferenční stůl se sedačkami s černými potahy, v čele stůl ředitele s kolečkovou židlí a pár knihoven, většinou ještě prázdných. Podél stěn se kupily nevybalené kartonové krabice.
„Áá, slečna McKennedy a Door. Pojďte děvčata, představíme vás. Dáte si kávu?“ ujmula se jich sekretářka Helene Green. Mile se usmívala a vedla je k hloučku u ředitelova stolu. Vivienne se zaposlouchala do hlasů. Poznala několik svých kolegů, kteří se vyznačovali nepřehlédnutelnými hlasy, pak i několik, co jen viděla na chodbě. Zdravili ji, ale nikdy se nesnažila je zařadit na důležité posty. Přese všechny se však nesl hlas někoho úplně jiného. Zvučný, veselý, jiskřivý. Přehlušil všechen ruch v kanceláři. Zněl autoritativně a nepřístupně, zároveň však velice příjemně a zaujatě. Ten člověk musel mít neuvěřitelný respekt okolí, ale přitom s ním lidé chtěli trávit čas. Ten člověk musel být jejich nový ředitel a Vivienne s naprostou jistotou mohla říct, že se na to hodil. Když se však s Helene prodrali doprostřed hloučku, musela se ovládat, aby nevykulila oči. Ten muž mohl mít sotva pětadvacet let. Blonďatý rozcuch mu držela gumička, ale pár pramenů mu přece jen vypadlo a překáželo v očích. Světle modré oči, skoro šedé, jiskřivě sledovaly dění. Kmitaly ze strany na stranu a rychle si dělaly přehled o lidech, jejich vzhledu a snad i povaze. Zrovna se něčemu smál tím svým vřelým smíchem. Na obdiv ukazoval krásné rovné zuby, které se leskly ve světle lustru. V uchu se mu blyštěl kroužek náušnice. Vivienne rychle prolétla jeho oděv. Neubránila se úsměvu. Jejich ředitel upřednostňoval jednoduchý a pohodlný styl. Džíny by mu bez černého pásku spadly, sotva mu držely na bocích. Kostkovanou košili si zapnul nakřivo a odhalovala více kůže na hrudi než by se v kanceláři hodilo. Přes ramena měl přehozené černé sako.
„Pane Russelle, toto je naše nová obchodní zástupkyně slečna Vivienne McKennedy. A tady sekretářka pana Adwerda, slečna Samantha Door.“ Dmula se pýchou Helene a rychle je postrčila před sebe. Viv si připadala jako malá holka, kterou jakoby ukazovali na nějakém trhu. Všichni se na ni dívali. Sice byla zvyklá na pozornost ostatních, ale zde ji nepříjemně mrazilo na zádech. Ošila se, ale zamaskovala to. Přímo se podívala na nového ředitele, pana Russella, a usmála se profesionálním úsměvem. Napřáhla k němu ruku a čekala, až ji přijme. Udělal to vzápětí. Jeho stisk však nepředstavoval ten důvod, proč Vivienne zapomněla na všechno okolo. Jeho šedé oči ji propalovaly a jak už předtím naznačila, jakoby viděl i do duše. Zastyděla se a možná i trochu zčervenala. Musela se vzpamatovat, tohle se jí nikdy více nesmí stát.
„Těší mě. Shaun Russell. Ten, co to tady dostal na starost.“ Zazubil se a naposled jí stisknul ruku. Když ji pustil, zůstal jen chlad, prázdnota. Spustila ruku a nenápadně ji zatnula v pěst.
„Potěšení je na mé straně.“ Odpověděla a pak už jen sledovala, jak se Shaun stejným způsobem představil Sam. Vyměnila si se Sam pohled. Bohužel dnes nedokázala rozpoznat, co to mělo znamenat. Určitě byla Sam neméně překvapená než ona, což přisuzovala lehce vyklenutému obočí. Víc však nerozluštila. Shaun mezitím znovu zapředl rozhovor s vedoucí oddělení designu. Vivenne nevnímala rozhovor, proto ji velice zaskočilo, když se na ní všichni podívali a očekávali její odpověď na otázku. Na otázku, kterou ale neslyšela.
„Pardon, já…“ zakoktala se. Chtěla si nafackovat. Takhle se ztrapnit před novým ředitelem hned první den. Znovu cítila, jak jí krev stoupá do tváří a zabarvuje je do červena. Pořádně vydechla.
„Zdá se, že jste duchem nepřítomna, slečno McKennedy.“ Zasmál se Shaun. Vivenne přimhouřila oči. Nerada ze sebe nechávala dělat terč posměchu. Teď se navíc nechala ztrapnit někým, kdo v této firmě figuroval jen chvíli. Pocítila k Shaunovi zášleh nenávisti.
„Vlastně jsem se zamýšlela nad jinou otázkou.“ Odsekla možná trochu prudčeji než měla v úmyslu. Shaun po ní blesknul úsměvem a zaujatě ji vybídl.
„Kterou jinou otázkou?“
„Nechápu, jak se někdo jako vy…“ mávla rukou k jeho osobě. „Mohl stát ředitelem.“ Dovolila si příliš, věděla to, ale neovládla se. Ta drzá otázka z ní vyletěla rychlostí blesku a za vše mohl vztek. Klidně by ji mohl na hodinu vyhodit, ale ona si v tu chvíli nebrala servítky. Shaun se ale nezdál být překvapen, spíše pobaven. Sledoval ji pořád stejným pohledem, bez špetky zlosti. Připadala si před ním malinká.
„Popravdě, ani já to nechápu.“ Odpověděl bleskově a kolem se rozlehl smích zaměstnanců. Shaun se k nim přidal, ale přitom nepřestal upírat pohled do Vivienniných očí. Zatnula zuby a snažila se vypadat pořád stejně profesionálně jako před vstupem do této místnosti. Ucítila, jak ji Sam uchopila za loket a odvedla k automatu na kávu. Hodila dovnitř peníze a nadiktovala si kapučíno. To samé udělala ještě jednou a podala kelímek Viv. Nepřítomně si ho vzala a usrkla kouřící se tekutinu.
„Setřel mě jak rozmázlou mouchu na okně.“ Cedila skrz zuby a vrtěla nechápavě hlavou. Ucukla, když se horký nápoj dotkl jejího jazyka a spálil ho. Zamračila se na kelímek.
„To jo. Ale musíš přiznat, že takového ředitele nám každý bude závidět.“ Svůdně si skousla ret a upřeně Shauna pozorovala. Vivienne po ní vrhla otrávený a dopálený pohled.
„Ještě mi řekni, že se ti líbí a jdu do kolen.“
„Není špatnej. To přece musíš uznat i ty. Možná ho vyměním za Awarda.“ Přemítala. Viv do ní drkla loktem, až jí kapučíno málem vystříklo na košili. Sam se na ni ublíženě podívala. „Hej! Uklidni se. Říkám jen svůj názor. A navíc mám pravdu, je to kus.“ Znovu se zaměřila na nového ředitele.
„Já že se mám uklidnit? Hned na první pohled vidím, že s ním v čele tahle firma zkrachuje! Okamžitě musíme jednat a dostat ho pryč z pozice ředitele.“ Rozhodla a založila si ruku v bok.
„Myslím, že se na tu pozici hodí skvěle. Jsi uražená jen proto, že tě ztrapnil, a že je jasné, že ho do postele nedostaneš.“ Usadila ji Sam. Viv otevřela pusu na znamení protestu, ale zasekla se. Nemohla uvěřit svým uším.
„Co si to o mně myslíš, Sam?“
„Jen ti chci připomenout, že jsi jen člověk. Nemusíš pořád vypadat dokonale a mít nad vším přehled. Shaun Russell ti právě dal lekci a ty bys mu měla líbat ruce. Ukázal ti, že v životě záleží i na jiných věcech než jen na práci a pozicích v ní.“ S tímto ji nechala o samotě a připojila s k hloučku lidí, co se tlačili u Shauna. Vivienne se opřela o stěnu a civěla do prázdna. Zklamala se jak v sama sobě, tak i v Sam. Považovala ji za přítelkyni a ona ji teď zradila. Kdyby chtěla, mohla o sobě přemýšlet a vidět se v jejích očích, ale přehlížela to. Věděla, že ji Sam lecco závidí, ale aby se do ní opřela zrovna tady a teď? Zrovna ve chvíli, kdy proti ní stáli její podřízení a nový ředitel? Přepadl ji pocit samoty. Upíjela vychladlou kávu a přitom přemítala, zda udělala chybu, když na Shauna tak vyjela. Neměla ale na vybranou, donutil ji k tomu.
„Neruším?“ ozvalo se vedle ní, až málem nadskočila. Překvapeně pohlédla do světlých, příjemných očí. Shaun se vedle ní tyčil snad do dvoumetrové výšky, ale věděla, že ani moc nepřehání. I přes to, že měla obuté podpatky, převyšoval ji snad o hlavu a půl. Aby mu viděla do očí, musela nepříjemně zaklonit hlavu. Stál nepřirozeně blízko, chtěla ucouvnout, ale za sebou cítila studenou stěnu.
„Ne.“ Odpověděla prostě a čekala, na co Shaun naváže.
„Nechtěl jsem vás nijak znemožnit, jestli mě chápete.“ Začal. Vivenne na jazyku opět pálilo protivné odseknutí, ale udržela se. Pouze se zahořkle ušklíbla. Shaun si toho samozřejmě nemohl nevšimnout. „Jste na mě naštvaná a myslíte si, že já se na funkci ředitele vůbec nehodím.“ Konstatoval a přitom na ni dál zíral. Nijak vyzývavě, ona však pocítila podivné mravenčení v oblasti břicha. Vzpomněla si na Samina slova o jeho skvělé postavě a tváři. Dodala si odvahy a pohlédla mu do očí. Většinou dokázala odhadnout, co si o ní lidé myslí, u něj si ale vůbec nebyla jistá. Znervóznilo ji to snad ještě víc.
„Klidně mi můžete dát výpověď rovnou. Vím, že jsem se nezachovala zrovna podle norem.“ Ucedila s nuceně klidným hlasem. Shaun se zasmál.
„Nebojte, nepřišel jsem vám oznámit, že máte padáka. Právě naopak. Slyšel jsem na vás jen samou chválu. A navíc jste musela provést nějakou velice důležitou práci, když jste už tolikrát povýšila.“ V jeho hlase zazněl náznak obdivu. Vivienne toužila znovu se ušklíbnout. Sice pro tuto firmu obětovala ledajaké věci jako volný čas, peníze, své tělo, ale přece jen, tímto postupem by se dočkala povýšení leda tak za deset let. Musela proto přistoupit k jiné variantě úspěchu.
„Děkuji. Moje práce mě baví a jsem ráda, když mohu firmě pomoct.“
„Z vašeho tonu hlasu jsem zaslechl, že to samé chcete i po mně.“ Zazubil se na ni a napil se kávy, kterou držel v ruce.
„Nic takového jsem neřekla.“ Bránila se, ale věděla, že přesně tohle po něm opravdu chce. Ani si neuvědomila, jak moc jí na této práci záleží. Chtěla stálé zázemí a pocit, že vše zná a ví, kde co je a kde co najde. Potřebovala mít přehled o zaměstnancích a chtěla pozici ředitelky! Krotila své myšlenky. Měla neodbytný pocit, že Shaun vždycky vytuší, na co zrovna myslí.
„Nebojte, neumím číst myšlenky.“ Uklidňoval ji. Viv se na něj překvapeně podívala. Pokrčil rameny a znovu si loknul kávy. Zavanul k ní příjemný kofeinový odér. Shaun rychle polknul a povzdechl si, skoro jako by hledal nějaké východisko z tohoto nepříjemného rozhovoru. Oba cítili, že se kolem vznáší napětí, smíšené s lehkým mrazením.
„Víte, chci vám nabídnout tykání. Rád bych byl se svými zaměstnanci za dobře. Jsem Shaun.“ Napřáhl k ní ruku. Když dlouho nepřijímala, dodal. „Připadá mi, že to zlepší atmosféru a dodá to přátelštější prostředí.“
„Já…máte…teda máš pravdu. Vivienne.“ Nakonec se odhodlala a přijala jeho dlaň. Hřála a ona měla pocit, že je pod ochranou, v bezpečí. Nutkání ucuknout překonala a dokonce se i usmála.
„Těší mě. Chci s tebou zítra probrat nějaké papíry, co tady nechal ředitel. Jsou tam nějaké nesrovnalosti, tak bych byl rád, kdybys mi s tím pomohla.“
„Ale já nejsem sekretářka.“ Vyhrkla. Shaun se mile usmál a jí připadalo, že v očích se mu něco blýsklo.
„Já vím, ale jde o tvůj post.“ Ujasnil a stejně rychle jako přišel, se rozloučil a zase odešel. Koukala se za ním s podivnou směsicí sympatií, zlosti a nepochopení. Nevěděla, co si o něm myslet. Zdál se tak jiný než všichni ostatní jak tady, tak ve světě mezi lidmi, které znala. Slíbila si, že ho pozná blíže a udělá si o něm obrázek. Nesměla ale zapomenout na svůj další cíl. Rozhlédla se okolo a pohledem vyhledala Kaye Herelsona, vedoucího designového bloku. Netrvalo dlouho a sám od sebe za ní přišel a spustil konverzaci. Konečně zase byla ve své kůži. Lehce flirtovala, lehce si ho dobírala a netrvalo dlouho a Kay ji pozval na skleničku do restaurace.