Kariéristka 1.

Kráčela sebevědomým krokem přesně uprostřed chodníku. S hlavou pyšně vztyčenou směřovala k budově reklamní společnosti. Nijak se neodlišovala od ostatních lidí, jen se jinak cítila. Věděla, že by kvůli kariéře udělala cokoliv. Byla tak cílevědomá. Při chůzi ani jednou nezavrávorala na deseticentimetrových podpatcích svých černých lodiček. Milovala je stejně jako bílou halenku s véčkovým výstřihem, kterou si zakasala do černé sukně, která jí sahala do půlky vypracovaných stehen. Přes rameno se jí houpala černá kabela s notebookem. Při pomyšlení na svůj dokonalý vzhled se narovnala ještě víc a nasadila příjemný, lehce provokativní úsměv. Lidé jí sice nemohli vidět do očí kvůli černým, vosím brýlím, ale ona viděla je. Otáčeli se po ní, obdivně ji pozorovali. Auta kolem zpomalovala a řidiči se nakláněli z okýnek. Několikrát slyšela i zahvízdnutí. S dobrou náladou pokračovala v cestě, až otevřela dveře do práce a vešla do známého prostředí. Spokojeně se nadechla vzduchu a rozpoznávala známé vůně. Cítila papíry, barvu z tiskárny, lihové fixy. Rozhlédla se kolem a uviděla své kolegy i kolegyně, potenciální zákazníky či uklízečky. Po tváři se jí rozlil úsměv, sundala si brýle a směřovala ke své kanceláři. Ke své nové kanceláři. Vyjela výtahem do 3. Patra, zahnula doprava a došla nakonec chodby. Zastavila se před mohutnými, dubovými dveřmi a přečetla štítek. Obchodní zástupce: Vivienne McKennedy. Srdce se zatetelilo štěstím. Včera ji povýšili. Opět udělala krok vpřed za svým vysněným snem stát se ředitelkou této společnosti. Věděla, že nebude trvat dlouho a stane se tak.
Stiskla kliku a vešla do prosluněné kanceláře. Dřevěný stůl zel prázdnotou stejně jako místnost. Po stěnách viselo asi pět obrazů různých krajin. Ušklíbla se. Kýčovité obrazy hned nechá odstranit a přiveze si sem vlastní sbírku obrazů od ……. Než si však stihla doprohlédnout své nové pracoviště, vletěla dovnitř sekretářka Jill s kávou v ruce a udýchaně vyklopila.
„To snad není možné, slečno McKennedy! Musíte okamžitě do ředitelny! Máme nového ředitele! Je to tak nečekané! Zaměstnanci se to dozvěděli teprve dnes ráno, asi před…“ rychle pohlédla na malinké hodinky na levé ruce. „ …hodinou. Schůze je prý naléhavá.“
„Děkuji, za informace, Jill. Hned tam přijdu. Neříkal někdo, proč bývalého ředitele vyhodili?“ zajímala se a nasadila nevinný výraz. Moc dobře ale věděla, proč ředitel, pan Lionel Steal, opustil tuto firmu. Tak trochu za to mohlo její malé já. Jill nasadila tajuplný výraz a naklonila se k ní.
„Nevíme přesně, ale Carla ze druhýho povídala, že za to snad může nějaká ženská. Asi s ní spal, a pak ji dosazoval do různých vyšších funkcí, přidával jí plat a tak. Buďte ráda, slečno, že vás povyšoval pan Hillary, jinak by si všichni mohli myslet, že jste ta ženská byla vy.“ Oddechla si a opravdu vypadala, jakoby ji spadl kámen ze srdce. Nasadila překvapený a zároveň ublížený výraz.
„Já? To je drzost. Jsem ráda, že mi věříte vy, Jill. Jsem počestná a nikdy bych si nezačala s nikým z práce.“ Položila si dlaň na hruď. Jill rychle reagovala.
„Bránila jsem vás, slečno, nebojte. Jste v naprostém nevědomí. Vždyť to já přeci vím, že vy byste to v životě neudělala. A jen tak mezi námi…ten nový ředitel je pěknej kořen.“ Zachichotala se a vyběhla z kanceláře.
Hned co za ní zapadly dveře, její myšlenky se rozjely v plných obrátkách. Netušila, že by někdo mohl pojmout podezření, že Lionela vyhodili kvůli ní. Ještě nikdy se jí nestalo, že by ji snad jen zmínili. Začala si trochu dělat starosti, ale věřila, že Jill ji bude chránit a neobrátí se proti ní. Když pochybnosti odezněly, zamyslela se nad včerejším dnem. Musela se pousmát. Lionel ji pozval na večeři, při které jí oznámil povýšení. Oficiálně jí ho pak předal Hillary ještě ten večer, aby si snad někdo nevšimnul jejich důvěrného vztahu. Hillary naštěstí nepřemýšlel tímto způsobem, takže mu nedošlo, že byla povýšena nejen díky své skvěle odvedené práci, ale hlavně kvůli tomu, že je milenkou ředitele. Nelitovala, že Lionela vyhodili. Stejně to byl kretén a nepoznal, proč se stala jeho milenkou. Udělala to přece už tolikrát, že zkušeně maskovala jakékoliv podezření. Divila se, že mu ještě nedošlo, proč najednou tak rychle stoupá vzhůru a proč tolik mužů z její blízkosti vyhazují z práce. Pak ale jen pokrčila rameny a vytáhla z tašky telefon. Vytočila číslo a čekala, až to dotyčný zvedne. Asi po třech vyzváněních se ozval naštvaný hlas.
„Prosím? U telefonu Lionel Steal.“
„Tady tvůj miláček.“ Zavrněla do mikrofonu, ale v duchu obrátila oči v sloup. Chtěla to s ním ukončit co nejdříve, aby měla pokoj a mohla pokračovat dál. Jejím dalším cílem se s největší pravděpodobností stane nový ředitel. To přece on povyšuje, ne? A ona hodlala ukrást pozici zase o level výše. Potěšeně se usmála.
„Ach, Viviene. Pravděpodobně ses dozvěděla, co se stalo.“ Povzdechl si a snad si i myslel, že ho utěší.
„Ano. Je mi to líto.“ Odpověděla chladným hlasem. Nelitovala toho, skákala radostí do stropu.
„Nezdá se, že bys mluvila nějak upřímně. Chci tě vidět. Nezajdeme na oběd?“ dožadoval se její přítomnosti, jejího objetí.
„Nemám čas. Nový ředitel nás chce vidět a nevím, jak dlouho porada potrvá. Navíc mi Jill oznámila, že oběd nám bude dovezen a sníme si ho v kanceláři. Prostě teď je všechno velký shon, znáš to.“ odfrkla si. S tím obědem si to sice vymyslela, ale přece jen, Lionel určitě nebude tušit, že lhala.
„Beruško, nemůžeš se vypařit? Potřeboval bych s tebou mluvit. A navíc, něco mi dlužíš.“ Nasadil svůdný ton. Posadila se na koženou, kolečkovou židli, a kdyby si neoblékla sukni, hodila by si nohy na stůl. Tak moc ji otravoval. Rozhodně nehodlala dodržet to, co mu řekla při včerejší večeři. Že za povýšení prožijí vášnivý sex ve vaně. Prsty bubnovala do stolu.
„Lioneli, musím končit. My dva musíme skončit.“ Dorážela a přitom si kontrolovala nehty. Na druhé straně drátu se nic neozývalo. Telefon jakoby ohluchnul. Už už chtěla zavěsit, když se ozval zmatený hlas.
„Jak…jak my musíme skončit? Můžeš mi to vysvětlit?“ Hlas nabíral na síle. Povzdechla si.
„Je konec.“ A tím ukončila hovor. Spokojeně se zvedla ze židle, do podpaží si založila desky a vydala se do ředitelovy kanceláře. Docela se na něj těšila. Chtěla vidět další objekt své cílevědomosti. Chtěla vidět toho, kdo má podlehnout jejímu kouzlu.
Stopla si výtah a čekala, dokud nepřijede. Přemýšlela o dalším postupu. Nastoupila do výtahu a zmáčkla 5. patro. Měla před sebou ještě tolik práce. Začínala na sobě pociťovat známky únavy. Nikdy dřív nemyslela, že by snad svádění svých nadřízených znamenalo něco únavného. Teď se málem vzdala. Zavřela oči a provedla hluboký nádech i výdech. Upravila si vlasy a v zrcadle se na sebe usmála. Dokáže to znovu. Zbývalo tak málo!
Vystoupila z výtahu a vydala se chodbou k posledním dveřím. Zanedlouho se k ní ze strany přidala její kolegyně a zároveň kamarádka. Usmála se na ní.
„Vypadáš skvěle jako vždy.“ Pochválila ji Samantha.
„Nápodobně.“ Oplatila.
„Slyšela jsem, že tě povýšili.“ Významně zvedla obočí. Vivenne pokrčila rameny, ale nemohla udržet neutrální výraz. Ve výtahu ji přepadly pochybnosti, ale když se teď na ni Sam tak obdivně koukala, nemohla si pomoct a spokojeně se usmála. Ta dřina stála za to.
„Ano. Včera večer mi volal ředitel. Tedy bývalý. Jsem tak šťastná! A navíc mám od něj konečně pokoj. Vyhodili ho sice kvůli mně, ale nemám výčitky. Nikdo se to nesmí dozvědět, jasné?“ varovně na ni pohlédla, ale Sam jen mávla rukou. Nikdy by ji neudala. Sama vyváděla něco podobného. Dalo by se říct, že v téhle firmě snad každý dosahoval povýšení jen stykem s nadřízenými. „Když už jsme u toho…jak sis užila včerejší večer s Awardem?“ spiklenecky mrkla na Sam. Ta otráveně protočila oči. Awarde, Samin nadřízený v jejich oddělení, byl velice přitažlivý muž, ale poněkud nudný. Živá Sam ho potřebovala sesadit z funkce, aby mohla nastoupit na jeho místo. Bohužel se jí to nedařilo. I přes to, že Awarde si rád užíval s mladými dívkami, nechtěl se vzdát svého postu a pořád pro to dělal, co mohl. Sam ho uháněla už půl rok a trávila s ním drahé chvíle svého života. Věčně jen chodili na večeři a pak do hotelu, aby se s ním vyspala. Ráno se oblékli a každý zvlášť dorazili do práce. Podle Samina výrazu ani dnešní noc nebyla výjimkou.
„Měla bys na něj přitlačit.“ Poradila jí Vivienne. Moc dobře viděla, jak se kvůli tomu Sam trápí a svádí boj sama se sebou. Nechtěla, aby to její kamarádka vzdala, ale viděla, že Sam docházejí síly. Awarde potřeboval postrčit. Možná by mohla někdy něco udělat.
„To jo, ale jak? Nechce se o práci vůbec bavit! A o mém povýšení nechce ani slyšet! Přemýšlím, že se na to vykašlu.“ Zamumlala.
„Ne! Sakra vzchop se! Jsi krásná, úspěšná. Nemůžeš se zarazit před každou překážkou.“ Vivienne ji vzala za ramena a zatřásla s ní. Sam se na ni úkosně podívala.
„Nechci se už o tom bavit.“ Odbyla ji. Dlouho se na sebe dívaly. Pak se Vivienne odklonila, upravila si halenku a pokračovala v cestě. Sam se nesla po jejím boku. Vivienne věděla, že i přes její sršící sebevědomí se v ní odehrává bitva. Stejně jako ona ve výtahu, Sam přemýšlela, zda to nezabalit. Skončit tuhle komedii. Vivienne jen doufala, že se tak nestane a ona dokáže získat vyšší pozici. Popravdě, nechtěla zůstat v tomhle nebezpečném kole sama. Možná i ona v sobě chovala malou dušičku.
„Nechám to na tobě.“ Řekla nakonec Viv. Stanuly před dveřmi nového ředitele. Z místnosti slyšely smích a lomoz. V dřívější době se v ředitelně nikdy nesmělo nic brát na lehkou váhu a smích byl přímo zakázán. Nervozně se po sobě podívaly. Jakoby si najednou nebyly samy sebou jisté.
„Co myslíš? Jaký bude?“ zašeptala Sam. Viv znovu pokrčila rameny, zaťukala na dubové dveře a společně vešly dovnitř.