KAŽDÝ DEN CHODÍM DO ŠKOLY SVÝCH VNOUČAT

Každý den chodím do školy svých vnoučat. Nejsem učitel ani zaměstnanec jsem jen děda s holí a srdcem, které nedokáže zůstat v klidu, když vnouček potřebuje podporu. Jmenuji se Václav Novák a dělám to pro Matěje mou pýchu, mou radost, můj důvod žít.
Poprvé, když jsem ho viděl samotného, seděl na lavičce pod lípou. Ostatní děti běhaly, smály se a hrály fotbal. On jen mlčky pozoroval, ruce na kolenou, s pohledem někoho, kdo touží patřit mezi ně, ale neví jak. Když jsem ho ten den odváděl domů, zeptal:
Proč si s nimi nehraješ?
Pokrčil rameny. Nechtějí, dědo. Říkají, že jsem pomalý a neznám pravidla.
Tu noc jsem nemohl spát.
Ráno jsem zašel za paní ředitelkou. Paní Dvořáková, chtěl bych vás poprosit o zvláštní povolení. Chci s Matějem trávit přestávky.
Podívala se na mě laskavě. Pane Nováku, chápu vaše obavy, ale
Žádné ale. Tenhle kluk je můj život. Pokud škola nedokáže, aby se cítil jako součást třídy, udělám to já.
Od té doby každý den v půl jedenácté procházím modrými vraty školního dvora. Děti zprvu koukaly s údivem starý pán s kloboukem a holí mezi nimi. Matěj byl rozpačitý.
Dědo, nemusíš sem chodit.
A proč by ne? Není snad normální, že děda má svého vnoučka rád?
Začali jsme pomalu. Hráli domino, pak dámu. Matěj se smál, když jsem předstíral, že nevidím jeho malé podvůdky.
Jednoho dne se přiblížil jeden kluk. Co hrajete? zeptal se.
Člověče, nezlob se, odpověděl jsem. Chceš se přidat?
Jmenoval se Honzík. Bylo mu šest a chyběly mu přední zuby, ale jeho úsměv rozzářil celé hřiště. Matěj mu trpělivě vysvětlil pravidla.
Druhý den přišel Honzík s kamarádkou Aničkou. A najednou se naše lavička stala místem setkání plným smíchu a kamarádství. Vzali jsme švihadlo a uspořádali malou soutěž. Matěj nebyl nejrychlejší, ale ostatní přizpůsobili tempo.
Jdi do toho, Matěji, zvládneš to! povzbuzovala Anička.
Pět skoků! Nový rekord! jásal Honzík.
Díval jsem se na ně s vlhkýma očima a šťastným srdcem.
Jednou ke mně přišel učitel tělocviku. Pane Nováku, to, co děláte, je úžasné.
Jen děda, který miluje svého vnoučka, odpověděl jsem.
Ne, řekl s úsměvem. Připomínáte nám něco, na co občas zapomínáme že každý si zaslouží své místo, bez ohledu na rychlost.
Utekly tři měsíce.
A já stále chodím. Ale už ne proto, že by byl Matěj sám.
Chodím, protože teď na mě čeká osm nebo devět dětí, které křičí: Dědo Václav!, když vejdu do branky. Protože můj vnouček má teď kamarády, kteří ho zvou, chrání a chápou.
Dnes ráno, když jsme hráli schovávanou, mě Matěj pevně objal. Děkuji, dědo.
Za co, chlapečku? Že jsi mě nenechal být. Že jsi mě naučil, že je v pořádku být jiný.
Přiklekl jsem k němu a řekl: Matěji, tys naučil mě. Že láska nikdy neunaví, že neexistuje pozdě něco změnit, a že skutečná odvaha je být tam, když nás někdo potřebuje.
Zazvonilo. Děti se přehnaly do řad.
Matěj už nechodí se sklopenou hlavou.
Přijdu zítra. A pozítří taky.
Protože být dědečkem není jen o péči je to o stavění mostů a připomínání světu, že nikdo, ale opravdu nikdo, nemusí být na hřišti života sám.