Když se ti rozsype celý svět

„Někdy stačí jediné zabouchnutí dveří a celý tvůj svět se rozsype.“
Tereza stála u okna a kolébala svou osmiměsíční dcerku Aničku. Slzy jí tiše stékaly po tvářích. Jen před několika hodinami se její manžel Petr vrátil z práce jako každý jiný den. Žádná hádka. Žádný křik. Mlčky vytáhl z šatníku kufr a začal si balit věci.
— Co to děláš? — zeptala se Tereza, když cítila, jak se jí láme hlas.
Nepodíval se jí do očí.
— Zamiloval jsem se do jiné. Odcházím.
To bylo všechno.
Převedl z jejich společného účtu všechny úspory, které si šetřili na první byt. Jejich sen. Jejich budoucnost.
Tereza zůstala stát bez slov. Dveře se zabouchly. Petr odešel, aniž by se šel podívat do dětského pokoje. Neobjal svou dceru.
Ten večer plakala dlouho. Nájem byl příliš vysoký, aby ho zvládla sama. Vrátit se k matce? V malém bytě 2+1 už bydlel její bratr s manželkou a dvěma dětmi. Pět lidí. S ní a Aničkou by jich bylo sedm.
Aničce bylo jen osm měsíců. Jesle? Příliš brzy. Nastoupit hned do práce? Neměla hlídání. Žít jen z rodičovského příspěvku? Nemožné.
Dva dny hledala levnější bydlení. Přepočítávala každou korunu. Nic nevycházelo.
Třetí večer někdo zazvonil.
Ve dveřích stála její tchyně, Alena.
Tereza čekala výčitky. Alena ji dříve často kritizovala — kvůli jménu dítěte, kvůli domácnosti, kvůli maličkostem. Dokonce po porodu naznačila, že Anička není Petrovi moc podobná. To bolelo.
— Můžu dál? — zeptala se Alena tiše.
Sedly si do kuchyně. Tereza uvařila čaj.
— Promiňte, nic jiného nemám…
— Nepřišla jsem na čaj, — řekla Alena. — Petr mi řekl, že odešel. Snažila jsem se mu domluvit. Marně. Je celý po svém otci. Ten mě opustil, když byl Petr měsíc starý. Vychovávala jsem ho sama. Možná jsem někde udělala chybu.
Chvíli bylo ticho.
— Přijela jsem si pro vás. Sama nájem neutáhneš. Mám byt 3+1. Největší pokoj jsem připravila pro tebe a Aničku. Pomůžu ti s malou. Pokud budeš chtít, můžeš se vrátit do práce. Já ji pohlídám.
O týden později už byly u Aleny.
Byt byl čistý a útulný. Postýlka byla připravená. Alena pomáhala s koupáním, s nákupy, s procházkami. Postupně mezi nimi vzniklo opravdové pouto.
Po čtyřech měsících Alena připravila Aniččiny první narozeniny. Upekla dort, nafoukla balónky, oblékla vnučku do světlých šatů.
Anička se pustila maminčiny ruky a udělala první krůčky.
Obě ženy se rozplakaly dojetím.
V tu chvíli se v zámku otočil klíč.
Petr vstoupil do bytu. Vedle něj stála mladší žena a držela za ruku asi šestiletého chlapce.
— Mami, rozhodli jsme se tu nějakou dobu bydlet. Nájem je drahý a já mám dluhy.
Podíval se na Terezu.
— Co tu dělá ona?
Alena se klidně postavila.
— Za prvé: je to tvoje manželka. Rozvod není.
— Za druhé: bydlí tu už čtyři měsíce od té doby, co jsi utekl s penězi.
— Za třetí: dnes má tvoje dcera narozeniny. Ani sis nevzpomněl.
— A za čtvrté: polož klíče a odejdi.
Dveře se za ním zavřely.
Tereza zůstala u Aleny ještě pět let. Vrátila se do práce. Anička vyrůstala v klidu a bezpečí.
Po pěti letech Tereza poznala muže, který si jí vážil. Bála se to tchyni říct.
Alena se usmála:
— Nežij ve stínu. Máš právo být šťastná.
Tereza se znovu vdala. Alena seděla na svatbě v první řadě. A když se dozvěděla, že Anička bude mít sestřičku, řekla:
— Ještě mám sílu na jednu vnučku.
Zdroj Facebook - Životní příběhy.