Vášnivá noc s Karlem

Z vašich příběhů - Vášnivá noc s Karlem
Jmenuju se Karel a jednoho dne jsem si uvědomil, že moje manželství, co se vášně týká, je téměř pod bodem mrazu. Byl nejvyšší čas s tím něco dělat. Znovu vykřesat jiskru a zažehnout plamen. Ale jak?
Přišel jsem na to: vytvořím pro nás dva vlastní erotickou deskovou hru!
Po noční směně, když manželka odjela do práce a děti do školy, jsem místo spánku obsadil kuchyňský stůl a pustil se do práce. Materiál jsem sháněl celý předchozí týden. Měl jsem čtvrtky a fixy, taky třpytky, obrázky z Kámasútry i erotických časopisů. To bylo určené pro výrobu herního plánu a kartiček. Pak ještě propriety potřebné k plnění úkolů. Ty jsem skoro všechny posbíral doma. Například pírko jsem vytrhl ze synovy indiánské čelenky, pouta uzmul ze sady Malý policista, masážní olej ležel roky zapomenutý v koupelně, provaz byl ve sklepě. Pískací gumovou slepici, která měla sloužit jako případný nouzový signál, jsem zabavil našemu psovi.
Herní plán vypadal naprosto luxusně, kartičky byly malým uměleckým dílem. Byl jsem na svoje dílo hrdý.
Rodina se mi ale vrátila dřív, než jsem čekal, takže jsem herní plán s kartičkami v panice nacpal do krabice Dostihů a sázek. Rekvizity jsem naházel do pracovního batohu a dělal, že nic.
Přitom jsem se nehorázně těšil, až zítra ráno v klidu všechno hezky zkompletuju a připravím na večer. Už jen při té představě, co se bude v ložnici dít, se mi zapalovala lýtka. Jsem geniální!
Druhý den ráno jsem přišel z noční, rozloučil se s manželkou i dětmi a šel do obýváku pro svůj geniální výtvor. Na polici, kde ještě včera ležela krabice Dostihy a sázky, bylo jen Člověče, nezlob se. Polilo mě horko. To není možný!
Převrátil jsem celý obývák i dětský pokoj naruby. Nikde nic. Dostihy byly v čudu.
Šel jsem si lehnout. Odpoledne se zeptám Jarky, kam to uklidila. Holt má po překvapení. Nedá se nic dělat.
Z hlubokého spánku mě probral telefon. Volala paní vychovatelka z družiny.
Vychovatelka: „Víte, já se snažila dovolat vaší paní, ale nezvedá mi to. Je mi to trapné.“
Já: „To vám nemusí být trapné, že vám manželka nezvedá telefon. To víte, pracuje za kasou, tam je frmol.“
Vychovatelka: „To jsem neměla na mysli. Je mi trapné tu záležitost s vámi probírat. Klárka s Markem říkali, že hry pořizuje maminka, tak jsem to chtěla probrat s ní. Je to takové ožehavé.“
Přepadlo mě neblahé tušení.
Já: „O jakých hrách to mluvíte, paní Svobodová?“
Vychovatelka: „Děti dostaly za úkol přinést z domova nějaké deskové hry, abychom si to v družině zpestřili a možná poznali i nějaké zajímavé novinky. Třeba Venoušek Rynholců donesl hru Zaklínač, to bylo velmi dobrodružné. To, co přinesly vaše děti, mě ale velmi zaskočilo. To jsem opravdu nečekala.“
Už jsem přesně věděl, která bije, a v hlavě se mi rozhučel včelí úl. Dva včelí úly. Ale rozhodl jsem se předstírat, že absolutně nemám tušení:
„Paní vychovatelko, ale Dostihy, co si děti s sebou donesly, přece nejsou žádná výjimečná hra. Manželka by nic nevhodného určitě nekoupila, to mi věřte. Byly to Dostihy a sázky, že? Tam se jezdí na těch koníčkách, kupují se stáje a podobně.“
Vychovatelka: „No ano. Tahle hra tam byla taky. Ale vespod. Děti začaly hrát tu, která byla nahoře. Zrovna jsem jim byla chystat svačinu, když jsem zaslechla: ‚Svlékni se do spodního prádla a zatancuj mi.‘“
Já: „A… a jste si jistá, že to nebyl nějaký vtip? Děti si dneska vymýšlejí ledacos… Třeba to na vás nastražily schválně. Haranti. Znáte je.“
Vychovatelka: „Pane Kratochvíle, vymýšlejí si hodně a taky zkoušejí všechno možné. Ale v tomto případě měly v ruce kartičku. Barevnou. Byla tam i ilustrace. Poměrně… explicitní. Tohle nemohla být jejich práce.“
Já: „To bude nějaké nedorozumění, paní Svobodová. Já to vyřeším hned, jak se vrátí ze školy. Děti asi někde něco našly a přitáhly domů. Určitě ani nevěděly, co to je.“
Vychovatelka: „Domluvte jim, pane Kratochvíle. Víte, ostatní děti začaly ty úkoly plnit. Tomášek Navrátilů z 1. B odhodil svršky a kroutil se před ostatními jen ve slipkách. Co když tohle bude vyprávět doma? Jak já tohle vysvětlím rodičům!?“
Zalapal jsem po dechu při představě, na jaké jiné úkoly ještě mohly narazit:
„Samozřejmě! To je naprosto nepřípustné! Naprosto! Já si to s nimi vyřídím!“
Ulevilo se mi, že podezření padlo na děti a já jsem z té trapné situace venku.
Vychovatelka: „Budete laskav, děkuji. Tu hru jsem jim samozřejmě zabavila. Když si ji teď lépe prohlížím, vypadá to na dělané podomácku. Moment, tady v rohu je ozdobný nápis, asi název té hry. Vá–šni–vá–noc–s–Kar–lem. S Karlem? Pane Kratochvíle…!?“
V tu chvíli jsem zavěsil. Některé rozhovory je prostě lepší nedokončovat.
A rozhodl jsem, že je nejvyšší čas, aby děti začaly z družiny chodit domů samy. Já je od paní vychovatelky rozhodně už nikdy přebírat nebudu...