KKYŽ NAMYŠLENOST POZDĚJI BOLÍ...

— Mami… stydím se za tebe… voníš stářím a chudobou! — vykřikla dcera a vyhodila matčin dárek z okna. O rok později by dala všechno na světě, jen aby ten den mohla vrátit…
Marie Nováková žila jen s jedinou myšlenkou: aby se její dcera Lucie měla v životě lépe než ona sama.
Brzy ráno uklízela školu, v noci pracovala ve skladu, pletla ponožky a prodávala je na trhu. Každou korunu šetřila pro dceru.
Lucie vyrostla krásná a ambiciózní. Sebevědomá… ale chladná.
Styděla se za malý byt, starý nábytek i za matčinu prostotu.
Odstěhovala se do Prahy, provdala se za bohatého podnikatele a rychle si zvykla na luxusní restaurace, značkové oblečení a pohodlný život.
Za matkou jezdila málokdy. Jednou ročně. Na své narozeniny.
Na třicáté narozeniny se Marie připravovala celý měsíc. Z malého důchodu koupila porcelánový čajový servis a sama upletla bílý, hebký vlněný šál — lehký jako obláček.
— Holčičko moje, aby ti bylo teplo… dělala jsem ho vlastníma rukama…