Konec nejvěrnějšího společníka

Dnes ráno jsem se naposledy rozloučila se svým nejvěrnějším životním společníkem. Osmnáct let spolu — a pak ticho. Dlouho bojoval s vážnou nemocí, ale někde hluboko uvnitř jsem stále doufala v zázrak. Teď se dům zdá prázdnější a bolest je někdy tak silná, že se mi těžko dýchá.
Vyrostli jsme spolu. Byl se mnou, když jsem do noci studovala na zkoušky, ležel na sešitech, jako by mi chtěl připomenout, že si mám odpočinout. Byl vedle mě i v těch nejtemnějších dnech, když se moje manželství rozpadlo a já neměla sílu ani vstát z postele. Byl se mnou v mém prvním malém ateliéru, v tom malém bytě plném snů. A v den, kdy jsem prodala svůj první výtvor, byl tam — předením u mého srdce jako by chápal, jak důležitý ten okamžik je.
Viděl narození mé dcery a přijal ji s neuvěřitelnou trpělivostí. Nechal se tahat za ocas, spal vedle její kolébky v nocích, kdy mě strach nenechal usnout. Byl mou jistotou v době, kdy se všechno ostatní měnilo. Nikdy mě neopustil, nikdy mě nesoudil a nikdy nepřestal milovat — ani v chvílích, kdy pro mě bylo těžké milovat samu sebe.
Dnes ráno jsem ho zabalila do jeho staré deky, kterou měl už jako malé zvíře, a tiše jsem mu řekla: děkuji. Za každé předení, každý dotek, za to, že rozuměl mé bolesti beze slov. Ještě nevím, jak se žije bez něj. Ale vím, že láska, kterou mi dal, se mnou zůstane navždy. Kdo někdy takto miloval zvíře, ten ví: není to jen rozloučení. Je to jako ztratit část sebe.
Zdroj Facebook - Životní příběhy...