Jsem v domově pro seniory...

Jednoho dne si uvědomíte, že celý váš život se vejde do jedné malé místnosti.
Je mi 80 let.
Jsem matkou čtyř dětí, babičkou osmi vnoučat a prababičkou jednoho malého chlapečka.
Dnes žiji v domově pro seniory.
Můj pokoj má jen tři metry na tři.
Sem mě přivezli.
A tady teď žiji.
Už nemám svůj dům. Už necítím vůni kuchyně, kde jsem vařila nedělní obědy.
Nemám ani své hrnky na kávu.
Můj život se dnes vejde na malý noční stolek: pár fotografií, staré hodinky a malá knížka modliteb.
Zaměstnanci jsou tu hodní. Nosí jídlo, uklízejí pokoj, kontrolují léky.
Starají se o mé tělo.
Ale můj život… zůstal někde venku.
Už neslyším smích svých vnoučat.
Dcera Jana mě navštíví jednou za dva týdny.
Syn Petr přijede někdy jednou za pár měsíců.
A někteří… už nepřijedou vůbec.
Už nepeču koláče.
Už nepletu svetry.
Večer řeším sudoku.
Malá čísla mi připomínají, že můj mozek ještě pracuje.
Nevím, kolik času mi zbývá.
Učím se žít s tichem.
Nekřičí.
Ale je těžké.
Někdy chodím na rehabilitaci. Někdy pomáhám jiným lidem.
Ale snažím se příliš nepřipoutat.
Protože lidé tady… často odcházejí.
Říká se, že lidé žijí déle než dřív.
Ale někdy se ptám proč.
Když jsem sama, dívám se na fotografie rodiny.
Vzpomínám na oslavy, smích, společné chvíle.
To všechno jsem si přinesla s sebou.
A dnes je to celý můj svět.
Doufám jen v jednu věc.
Že další generace pochopí jednoduchou pravdu.
Rodina není jen pro začátek života.
Je i pro jeho konec.
Děti vychováváme s láskou, trpělivostí a obětmi.
A jednoho dne by se ta láska měla vrátit.
Protože starat se o ty, kteří se kdysi starali o nás…
není povinnost.
Je to čest.
Zdroj Facebook - Životní příběhy...