Konec psaní

Měla život svých snů. Stala se redaktorkou svého oblíbeného hokejového klubu. Hokejisté ji poznávali na ulici a vlídně ji zdravili. Stejně tak pan trenér. Byla nadšená. Do redakce zapadla bez menšího problému. Měla všechny okolo sebe ráda a hltala jim každé slovo a radu. Chtěla být nejlepší, chtěla dosáhnout svého vrcholu. Problém byl v tom, že jí bylo pouhých 18 let. Vymýšlela všemožné soutěže ohledně hokeje, nevynechala jediný zápas a hokej se stal jejím životem. Každá kapitola jednou končí. Tahle musela taky. Přestože odcházela se slzami v očích, věděla, proč to dělá. Práce ji naplňovala a kolektivu nebyl sebemenší problém. Proč by tato dívka opouštěla svůj ledový svět? Namlouvala si, že psaní není důvodem jejího života. Nedokázala nepsat. Kdykoli ji něco trápilo, tak hledala buď notebook nebo tužku a papír, aby vyjádřila své pocity. Utápěla se ve smutku, protože to byla citlivá duše, která hledala naplnění. Nechtěla žít jen hokejem, chtěla být víc normální. Nechtěla, aby ji všichni znali jen ze zápasů a aktivistku, která se s nadšením pouštěla do každé akce, kterou sama vymyslela a byla schopna ji i zorganizovat. Nevěděla, proč její cesta má skončit, ale cítila to. Srdce toužilo dál po hokejovém světě a dění, ale hlava věděla, že musí jít dál. Musí se věnovat škole, rodině a přátelům. Obětovala celý svůj život jen ledové kráse, a to je sakra málo. Dosáhla velkého úspěchu a plno lidí by jí mohlo i nahlas závidět, jaké možnosti měla. Lidé se svého snu vzdají, když jsou cíli příliš blízko. Ona procházela všemi klikatými cestami a nikdy se nevzdávala. Byla ambiciozní bytostí. Uvnitř svého nitra byla hluboce zraněná. Nevěděla čím, ale byla. Potřebovala čas na to, aby si urovnala své priority a požadavky od života. Sice jí to trhalo to zlomené srdce na další kousky, ale chtěla se změnit, sebe i svůj přístup k životu a ke světu. Proto opustila psaní a život s ním spojený.