Dva neznámí - 6

Když se tedy ve dvanácti letech rozhodla proto, že se stane redaktorkou, připravila si budoucnost tak, aby jí to vyšlo. Ovšem během krušného období kvůli mužům se naskytla jedna nabídka, zřejmě osudová.
V pouhých sedmácti letech se totiž přihlásila na konkurz o redaktorku. Chvilku váhala, nevěděla, kam její kroky budou směřovat, pokud ji vážně vyberou. Na druhou stranu nechtěla zažít zklamání, které by na ni čekalo, pokud by ji nepřijali. Podívala se však do nebe a řekla: ,,Za Tebe, Anno!" a životopis odeslala na příslušnou adresu. Ne kvůli sobě, ale kvůli Anně. Čekala na odpověď, již se vzdala myšlenky na přijetí, ani nevěděla proč. Ovšem po třech jí přišla odpověď: ,,Dobrý den, těší nás váš zájem a váš životopis vypadá velmi slibně." V tu se chvíli se již částečně radovala, to však netušila co bude následovat. ,,Mám pro vás proto úkol. Popište loňskou sezonu na A4." Ihned věděla, o čem bude psát a jakou podobu bude článek mít. Bezhlavě se vrhla do psaní. Po pár dnech měla hotovo. Nepřišlo jí to vůbec dobré, spíš podprůměrné. A tak si sehnala telefonní číslo na dva hokejisty. Byla tak zapálená do té práce, že nedokázala na jedinou minutu si připustit neúspěch. Uvnitř jí začal duševní boj. Na článek měla týden a ona měla pocit, že to nezvládne a je vše ztraceno. Kolem sebe měla lidi, kteří ji podporovali a lidi, kteří ji shazovali na dno. Neměla žádnou představu o tom, co bude, až článek odešle. Práce pro ni byla tak důležitá, že chtěla udělat pro úspěch absolutně všechno a byla ochotná jít za hranice svých sil.
V neděli, což byl poslední možný den na odeslání se psychicky zhroutila úplně. Pohádala se se svými rodiči, kteří jí podporovali v psaní. Chtěla se na to vykašlat. Nechat to plynout. Má to v povaze. Něco začít a nedokončit. Článek odeslala po 2300 hodině. Ze srdce jí spadl obrovský balvan. Věděla, že nejhorší týden má za sebou a teď může přijít jen to dobré. Na odpověď čekala dalších několik dní, které byly plné nervozity a i strachu.
Po několika dnech přišla reakce na článek, díky které se dostala na pohovor mezi čtyři uchazeče. Radovala se. Brečela štěstím. Byla nadšená. Chtěla ukázat, co pro ní práce znamená. Do doby pohovoru o sebe velmi pečovala. V den setkání s šéfredaktorem si vzala na sebe sukni. Nikdy si ji nevzala. Ona má spíš takový klučičí styl. Namalovala se a upravila.
Když přijela na místo, rozklepala se. Stadion znala nejlépe ze všech, ale tentokrát jí šlo o hodně. Plnila si malými krůčky svůj největší sen v životě. Setkali se všichni čtyři uchazeči venku a prohodili mezi sebou pár slov, jen takových nezbytných. Po příchodu do tiskového centra se usadili a šéfredaktor začal mluvit o náplni práce, co redaktor musí a nesmí, jaká jsou pravidla. Bylo toho tolik. Následně dostal každý práci někoho jiného. Když se četla její práce, byla upozorněna na banality, kterých si nevšimla, chyby, které mohla opravit, jelikož znala jejich řešení. Nebyla hloupá, pravopis přímo milovala a byla háklivá na jakékoli chyby. Nůž do zad byl vražen, když šéfredaktor řekl: ,,Jsi tu jen díky tomu, že jsi zavolala hráčům a udělala s nimi rozhovor." Byla celá bílá, těžko se jí dýchalo. Chtělo se jí hrozně brečet, ale jako vždy si hrála na silnou a bezcitnou osobu. Všichni čtyři uchazeči byli přijati na měsíční zkušební dobu, ve které si každý měl vyzkoušet práci redaktora, ovšem bez honoráře.
Ona se s každým ihned spřátelila a na zápase se ihned vrhla do rozhovoru. Jako kdyby pro tým pracovala několik let a toto nebyla žádná novinka. Navštěvovala všechna utkání, ale věnovala se jen rozhovorům, které ji naplňovaly a zlepšovala se v nich. Každý měl napsat reportáž z utkání, ona psala jednu jedinou. Šéfredaktor proto řekl, že dostává další měsíc na procvičení reportáží. Prozatím byli přijati dva uchazeči a jedna neprošla výběrovým řízením. Ona měla ještě čas. Věřila v to, že se může zlepšit a že to dokáže. Další měsíc tedy psala každý zápas reportáž z utkání. Když odeslala svou poslední, o které ani nevěděla, že je poslední, čekala na odpověď čtrnáct dní. Už přestala doufat v přijetí. Myslela si, že vedoucí jen přemýšlí o tom, jak jí napsat, že neprošla. Po dvou týdnech se tedy ozvala a ptala se na výsledek reportáže. Zapomněl na ni.
Druhý den ráno se podívala na e-mail a doufala, že tam už najde reakci. Napsala webovou stránku do prohlížeče. Načítal se. Vyplnila své přihlašovací údaje. Měla jeden nepřečtený mail. Rozklikla ho. Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Hlavou ji proběhlo jedno ,,Buď a nebo!" Otevřela oči. V mailu stálo: ,,Ahoj, ještě stále to není úplně ideální." Koutky padaly pomalu k zemi. Mail však pokračoval. ,,Ale už je zde vidět velký pokrok od prvního pokusu."