Srdce z kamene

Nesnáším ty představy o tom, jak bych si přála, aby se určité věci udály. Rozpláče mě to zřejmě ještě víc než fakt, že jsem někoho ztratila. Vím, že kdybych svojí blbostí o něj nepřišla, mohla jsem být šťastná. Nechci říkat, že takový je život. Ale taková jsem už prostě já. Za něčím, respektive někým jsem šla, držela jsem se ho zuby nehty a nechtěla jsem se ho za žádnou cenu vzdát, protože pro mne byl až moc důležitý. Věděla jsem, že kdybych ho ztratila, ztratím vlastně část sebe. Přijdu o svou oporu, o někoho kdo mě vyslechne, pochopí, rozesměje, pomůže mi nebo mi zavolá a řekne mi, že to bude všechno dobrý a těm jeho slovům věřila. Věřila jsem všemu, co mi kdy řekl, napsal. Dokonce jsem věřila řečem, kterým jsem nikdy dříve nevěřila. Byla jsem kámen. Silná bytost, kterou láska nedokázala zlomit. Dokud jsem nepoznala jeho nebo lépe řečeno, dokud mi ho osud nevzal. Nevím, co to má za život zvláštní způsoby učení, nelíbí se mi. Raději bych si sama vybrala a před každým velkým rozhodnutím by se mělo ještě ukázat okénko "Opravdu?" stiskni "Ano či Ne." Tolikrát bych zmáčkla "Ne," kdybych měla tu možnost. Tolikrát bych se vrátila zpátky na začátek té cesty a udělala tolik věcí jinak. Pravděpodobně bych nebyla člověkem, jakým jsem. Možná by všechno bylo složitější nebo jiné, kdo ví. Ale jedno vím jistě, kdyby mě někdo postavil před rozhodnutí, zda-li odejít a nebo zůstat, vybrala bych si zůstat. Kdybych tušila, jak může vše dopadnout, dávala bych si větší pozor. Nedopustila bych to. Nebylo to mé rozhodnutí o něj přijít, ale i tak jsem to dopustila. Nějaká pravda bude na tom, že se dozvíme, jak moc nám na druhém záleží, až když o něj přijdeme. Já jsem ztrátou zjistila plno věcí. A jedna z nich, zřejmě ta nejdůležitější je ta, že ačkoli jsem si pořád namlouvala, jak nejsem zamilovaná a jak jsme opravdu jen kamarádi, tak moje srdce to cítilo už dlouho jinak. Jen pro mě bylo těžké říct pravdu. Přiznat se. Ukázat jakou slabost v něm mám. Jak moc důležitý pro mě je. Snažím se na okolí působit jako někdo, koho těžko zlomíte. Jako někdo, kdo má srdce téměř z kamene, ale přesto tu je pro druhé. Daří se mi to, dařilo. Jen ne před ním. A když se člověk s takhle raněnou duší dokáže před nějakým desetkrát rozplakat, musí v tom být city. Moje hraní na strašně nedostupnou způsobilo to, že jsem se nedostupnou opravdu stala. Kdysi jsem se tak bála bolesti, kterou člověk v lásce prodělává, až jsem přestala cítit jakoukoli jinou bolest. Po jednom velkém zklamání se objevovala další a další. Chtěla jsem se uzavřít před světem, ale přitom jsem se uzavřela před sebou. Kdyby se mě někdo zeptal, kdo jsem a kam chci jít, nedokážu odpovědět. Chci se najít. Chci zase jít tou správnou cestou. Chci milovat a nenávidět. Chci cítit lásku stejně jako pocit hladu. Chci znovu cítit zlomené srdce, proplakané noci, chci zase vědět, že jsem člověkem. A nikým jiným ani nebudu. Pokud vás v životě něco hodně raní až si z toho sednete na zadek, neuzavírejte se. Mluvte o svých problémech otevřeně, každý má nějaké. Hlavně se nebojte říct si o pomoc, když to nejvíce potřebujete. Nakonec totiž skončíte s hlavou svěšenou v klíně a budete naříkat. Jenže čas potom nejde vrátit. Změňte to, co změnit můžete. Až si jednou, a nemusí to být nutně brzy, vzpomenete na určité dny, nelitujte svých rozhodnutí jako já. Poslouchejte hlas srdce, který vám vždy správně napoví. Ono se drží za ruku spolu s rozumem a nikdy vás nenechají v žádném problému, na to pamatujte. Dokáží se i navzájem ovlivňovat a můžete poznat, co je pro vás dobré a co je méně dobré. Neutápějte se v představách o tom, jaké to mohlo být, ale žijte je. Buďte šťastní, nelitujte, smějte se, milujte se a hlavně MILUJTE!