Krádež

„Dobrý den, chtěla bych nahlásit krádež,“ šeptá roztřeseným hlasem mladá slečna baculatému strážníkovi za stolem. Sama je poloviční než on, není ani vysoká, takže se v jeho velké kanceláři skoro ztrácí.
„Dobrej. A co vám ukradli, dámo?“ Zeptá se strážník nezaujatě a dlouze potáhne ze své cigarety.
„Srdce“, odpovídá ona.
„Ááá, tak to je vážná věc,“ zasměje se policajt a hustý cigaretový dým mu samovolně vyklouzne skulinkou mezi suchými rty ztrácejícími se v hustém plnovousu. Slečně kouř ani strážníkova ironie nedělají dobře.
„Promiňte, že jsem vás obtěžovala,“ zašeptá a vyběhne z kanceláře. V tu chvíli se její modré oči změní v potok slz. Na chodbě se zastaví a snaží se v kabelce najít kapesník. Popotahuje, když se jí přímo pod hlavou objeví bílý kus zmuchlané látky.
„Kapesník?“ ptá se mladý muž v uniformě. „Co se vám stalo?“
„To vám tak řeknu. Smál byste se jako támhleten,“ odpoví dívka a opatrně se podívá na strážníka vycházejícího ze své kanceláře.
„Aha. Z toho si nic nedělejte, ten se směje každýmu. Pojďte ke mně do kanceláře, pěkně mi vše řeknete a určitě něco vymyslíme.“
Mladý policajt ani nepočká na odpověď a táhne dívku jako hadrovou panenku skrz prosklené dveře do místnosti, která je jen o něco málo menší než ta první. Posadí ji do své polstrované židle a sám si sedne na starou dřevěnou sesli.
„Tak povídejte, co se vám přihodilo?“ Ptá se se zájmem.
„Okradli mě,“ odpovídá slečna s kapesníkem u nosu. Ani jí nevadí, že už je použitý, potěšila ji ochota mladého strážníka.
„A co vám ukradli?“
„Srdce,“ tiše šeptne, nejistě, se strachem z dalšího výsměchu.
Mladému muži zazáří v očích jiskřičky naděje: „Tak už nebrečte. Jistě vaše srdce najdeme, musí být překrásné, nemůžu se splést. A prozatím vám dám jako pojistku to moje.“