LAVIČKA OČEKÁVÁNÍ A VZPOMÍNEK...

Přemýšleli jste někdy, proč staří lidé tak lpí na určitých místech v domě, jako by tam bylo ukryto celé jejich bytí?
Moje máma Anna má 87 let.
Už skoro nesedí v obývacím pokoji.
Teď tráví většinu času na staré lavičce na verandě — té samé, kterou zametala každé ráno, když jsem byl dítě.
Jednoho dne jsem se zeptal:
— Mami, proč sedíš tady venku na verandě a ne uvnitř domu, kde je pohodlněji?
Usmála se, pomalu se houpajíc v křesle:
— Protože tato veranda viděla celý můj život, — řekla.
A začala vzpomínat.
— Tady slyšeli tvé první křiky, když jsem tě přinesla z nemocnice.
Tady jsem tě viděla běhat bosý po dvoře, lovit světlušky až do noci.
Tady se ozývaly tvé dupoty, když jsi byl naštvaný na svět.
Tady se ozýval tvůj smích, když přicházeli přátelé.
Tady jsme seděli s tvým otcem v horkých letních večerech, drželi se za ruce a děkovali Bohu za další den.
Tady jsem prožila noc, kdy přišla zpráva o jeho smrti...
A tady, pod hvězdami, bolest hoří o trochu méně.
A teď?
Teď sedím tady, dívám se na ulici a čekám na dny, kdy se vracíte domů.
Protože pro mě každý vrzání těchto starých prken zní jako ""vítejte"".
Řekla to s hlasem sotva se třesoucím, ale s očima plnými světla.
— Tato veranda není jen dřevo a hřebíky.
Je to moje paměť.
Moje láska.
A dokud tu sedím... nikdy nejsem sama.
Ten den jsem konečně pochopil, proč se moje máma drží této staré verandy.
Není to místo — je to strážce její historie.
A když tu nebude, vím, že i já přijdu sedět sem.
Budu poslouchat každý smích, každou slzu, každé ""ahoj"" a každé ""na shledanou"", které žily v tomto koutě.
Protože někdy si neuvědomujeme: místa, kterými procházíme každý den, nejsou jen prostor. Jsou posvátné stránky našeho života. Zdroj Facebook