DCERA ZMIZELA Z MÉHO ŽIVOTA...

Ahoj, poslouchej, už uplynuly dva roky, co moje dcerka zmizela z mého života, a já se už blížím k sedmdesátce

Moji sousedku, Petru Novotnou, zná celý dům. Je jí 68, bydlí sama. Občas k ní přijdu na čaj s něčím k svačině jen tak z dobré vůle. Je to milá, inteligentní žena, pořád se usmívá, ráda vzpomíná na výlety se svým zesnulým manželem. O rodině moc nemluví. A před posledními svátky, když jsem k ní přišla s nějakým domácím koláčkem, najednou se rozhodla vykládat pravdu. Tehdy jsem poprvé slyšela příběh, který mi dodnes svírá srdce.

Když jsem vešla, Petra nebyla ve svém obvyklém rozpoložení. Většinou je plná energie, ale ten večer seděla tiše a zívala do jedné tečky. Nepokládala jsem otázky, jen jsem nalila čaj, položila talířek s perníčky a posadila se vedle ní. Seděla dlouho, jakoby bojuje se svými myšlenkami, a pak vydechla:

Už dva roky ani telefonát, ani dopis. Snažila jsem se zavolat, ale číslo neexistuje. Nevím, kde bydlí.

Zmlkla. Vypadalo, že se před ní mihly roky. Pak najednou, jako by se přerazil zámek, Petra otevřela ústa.

Měli jsme šťastnou rodinu. Já a Viktor jsme se vzali mládí, ale děti jsme nechtěli hned chtěli jsme si užít, co máme. Jeho práce mu umožňovala cestovat. Hodně jsme se smáli, společně vylepšovali domov. Svými rukama postavil nám malý domeček prostorný a útulný v srdci Brna. Byl to jeho životní sen.

Když se narodila naše dcerka Vendula, Viktor se najednou rozsvítil. Nosil ji na rukou, četl jí pohádky a věnoval jí každou minutu. Dívala jsem se na ně a říkala si, že už nic víc nepotřebuji. Ale před deseti lety Viktor zemřel. Dlouho byl nemocný, bojovali jsme až do konce, promarnili jsme vše, co jsme měli. A pak ticho. Prázdnota. Jako by mi vytrhali srdce.

Po otcově úmrtí se Vendula stáhla do ústraní. Vypůjčila si byt a odešla žít samostatně. Nehádala jsem se s ní je dospělá, ať si buduje svůj život. Občas mě navštěvovala, povídali jsme si, vše se zdálo být v pořádku. Pak před dvěma lety přišla a řekla mi rovnou:,, Chce si vzít hypotéku a koupit si vlastní bydlení."

Zhluboka jsem vydechla a upřímně řekla, že nemůžu pomoci. Naše úspory po Viktorově léčbě téměř vyčerpaly všechno šlo na lékařské výlohy. Má penze stačí jen na poplatky a léky. Vendula navrhla prodat náš byt. Koupím si menší jednopokojový byt na venkově a peníze dáme na první splátku, řekla. Nemohla jsem to udělat. Nešlo jen o peníze šlo o vzpomínky. Ty stěny, každý kout všechno to Viktor dělal vlastníma rukama. Toto je celý můj život. Jak to mohu dát pryč? Křičela, že všechno dělá pro ni, že byt jí nakonec přistane a že jsem sobecká. Snažila jsem se vysvětlit, že chci, aby sem někdy přišla a vzpomněla si na nás Ale neposlouchala.

Pak bouchla dveřmi a odešla. Od té doby jen ticho. Žádný telefonát, žádné přání. Náhodou jsem se dozvěděla od kamarádky, že Vendula si skutečně vzala hypotéku a teď pracuje na dvou pracovních místech, bez odpočinku. Nemá rodinu, nemá děti. Kamarádka ji neviděla už půl roku.

A já čekám. Každý den koukám na mobil, doufám. Ale on mlčí. Asi změnila číslo. Možná mě nechce vidět. Myslí si, že jsem ji zradila. Ale já už brzy budu mít sedmdesát. Nevím, kolik ještě budu sedět v tom bytě, kolik večerů strávím u okna a čekáním. A vůbec nechápu, co jsem jí udělala špatně. Zroj Facebook - Životní příběhy