Miluju tě.

Nevinné psaní. Nevinné volání. Nevinné fotky. Pár dní s jemném souladu našich písmen. Povídaly jsme si o tom, jak se máme, o škole, o přátelích, povídali jsme s o rodině. Nevinné tlachání, vtípky a narážky, otázky a odpovědi.
Po pár dnech a týdnech už ne tak nevinné narážky. Už ne tak nevinné volání ani nevinné fotky. Vtípky s lehkým nádechem flirtu, narážky, vtipné používání slov, jako je Miláček, Zlatíčko, Miluju tě.
Po už delší době, jako je více než měsíc jsem to začala cítit vážně. Pro mě už to nebyly jen narážky, jen vtipy, jen psaní, jen fotky. Bylo to pro mě více a ty sis jen hrála. Hrála sis pořád, každý ten další den jsem mě nechala v té iluzi, že ti nejsem lhostejná. Každý další zkurvený den sem si myslela, že mám nějakou šanci, ale ty si mě jen tahala za nos. Se svými kamarádíčky jsi se smála mojí naivitě. Brala si mě za hloupé děcko.
Dokud si neviděla ty ruce. Došlo ti, co děláš. Došlo ti, že je to všechno jen kvůli tobě. Konečně ti došlo, jak hnusně si si zahrávala s mými city. Zjistila jsi, že už ti nejsem lhostejná, to všechno se změnilo, když jsem začala brát prášky, abych byla schopná usnout, protože moje noci byly bezesné a plné tebe. Všechno se změnilo, když jsi zjistila, co si dělám, když mě tak trápíš. A začala jsi to brát vážně, mluvit se mnou, vysvětlila jsi mi to, to, že to nikam nevede. Říkala jsi, že mě máš ráda, že ti na mě záleží a nikdy neodejdeš. Že tě jednou konečně budu moct vidět na vlastní oči, budu se tě moct dotknout, objat tě. Ten den nikdy nepřišel.
Ty jsi byla ta jediná, která mě chápala, chápala jsi, že jsem prostě jiná. Pomohla jsi mi. Všechny prášky jsem vyhodila, už žádné bezesné noci, žádné halucinace nebo noční můry. Spala jsem klidně, protože jsi to byla ty, kdo mě bránil před nebezpečím, které noc skrývá. Vyhodila jsme všechny žiletky, špendlíky, gumičky, vše, co jsem kdy použila jsem s čistým svědomím vyhodila. Konečně jsem byla šťastná, po té dlouhé době útrap jsem se cítila volná. Konečně ze mě všechno opadlo, všechen ten stres odešel, byla jsem čistá. Zase jsem se smála, měla jsem chuť do života, měla jsem radost.
A pak.. Jsi se rozhodla to vyslovit nahlas, řekla jsi to a mě se to vrylo do paměti, nezapomenu to. ,,Tohle bude lepší, miluju tě.". Myslím na to pořád, přehrávám si to v hlavě. Stále si pamatuju ten šok, to, jak sem najednou nebyla schopná odepsat, říct něco. Slyšela jsem to pořád v hlavě. Ten způsob, jakým jsi to řekla, něco v tom bylo, něco, co mě donutilo myslet si, že je to pravda. Samozřejmě nebyla. Ta slova tvé kamarádky si pamatuju taky. ,,Už Kosmo nepiš jo? Děkuju, ahoj.". Myslíš, že to někdy vypustím z hlavy? Ne, nikdy, zní mi to pořád, když je ticho. Slyším to stále, ten klid, kterým ti říkala. Ten můj pocit, když sem psala, že se vzdávám. Nikdy jsem se tě ovšem skutečně nevzdala. Ať přijde kdokoliv, a že už přišli, jsi to pořád ty. Pořád to budeš ty, já tě pořád miluju.
Ale gratuluju ti, asi se ti to povedlo, zlomila jsi mě, zabila jsi mě, vyhrála jsi, vzdávám se.