Muluji tě babičko...

Vnuk se po pěti letech strávených v Anglii vrátil domů a gesto, které udělal pro babičku, jež ho vychovala, ji dojalo k slzám.
Babička netušila, že to ráno změní její život. Pro ni to byl jen další zimní den — s chladem, který zalézal až do kostí, a s těžkým tichem vesnice, z níž dávno odešli mladí lidé. Vstala ještě před rozedněním, tak jako po celý život. Ne ze spěchu, ale ze zvyku. Tělo ji bolelo, ale nikdy si nestěžovala.
Oblékla si svou starou, silnou bundu, tolikrát spravovanou, že si už ani nepamatovala, kde byla první díra. Uvázala si šátek pod bradou a vyšla na dvůr. Podívala se na cestu. Prázdná. Jako každý den.
Tak vypadal její život od chvíle, kdy zůstala sama.
Byla to ona, kdo vnuka vychoval. Ne proto, že by to bylo snadné, ale proto, že její srdce neumělo opustit dítě. Jeho rodiče odešli, když sotva začal mluvit. Každý si šel svou cestou, se svými bolestmi a výmluvami. Dítě zůstalo stát ve dveřích s malou taškou a velkýma očima.
— Nechte ho tady… já se o něj postarám, řekla tehdy, aniž by tušila, jak těžký ten slib bude.
A dodržela ho. S malým důchodem, který sotva stačil. S tím, co dala půda. S pomocí sousedů. Často jedla méně, aby měl on víc. V zimě prala jeho oblečení venku v mrazu, aby déle vydrželo. Večer mu za slabého světla spravovala kalhoty a když dítě usnulo, tiše si poplakala. Aby to nikdo neslyšel.
Nikdy mu neřekla, jak těžké to bylo. Říkala mu jen:
— Buď dobrým člověkem, dítě. Když jsi dobrý, Bůh tě vidí.
Roky plynuly. Chlapec vyrostl. Učil se. Pracoval. A jednoho dne jí řekl, že odjíždí do Anglie. Babička nic nenamítala. Doprovodila ho na autobusové nádraží, vložila mu do kapsy malou ikonu a udělala mu křížek na čele.
— Jdi, dítě. Ať se ti daří.
Autobus odjel a ona zůstala stát. Neplakala tehdy. Plakala doma, v tichu, aby se nemusela stydět ani před zdmi.
Od té doby byly její dny stejné. Chladná rána, dlouhé večery. Vzácné telefonáty plné lásky. Fotografie z dálky, na které se dívala přes brýle a tiše se usmívala. Viděla, že se změnil. Byl jistější. Dospělejší.
— Je v pořádku, Bože, šeptala večer. To mi stačí.
Toho rána, když někdo zaklepal na bránu, nic netušila. Pomalu vyšla ven. A tehdy ho uviděla.
Stál před ní. Vyšší. Hubenější. Ale se stejným úsměvem.
— Babičko…
Podlomila se jí kolena. Dotkla se ho, aby se ujistila, že se jí to nezdá. Pak ho pevně objala. Oba plakali. Sousedé se dívali, ale mlčeli. Některé chvíle se nepřerušují.
Mluvili spolu celé hodiny. O životě. O práci. O stesku. Pak řekl:
— Babičko, pojď se mnou.
Došli na autobusové nádraží. To samé. Jen oni byli jiní. Podal jí lístek. Zmateně se na něj podívala.
— Co to je?
— Moje překvapení pro tebe.
— Kam jedeme?
— Se mnou. Do Anglie.
Babička na chvíli zmlkla, pak se usmála.
— Nikdy jsem neopustila vesnici, chlapče…
— Vychovala jsi člověka, babičko. Teď je řada na mně ukázat ti svět.
Autobus se rozjel. Ráno bylo chladné, ale jejich srdce byla plná tepla. Už nebyla sama. A on konečně pochopil, že domov je ten, kdo tě nikdy neopustil.
Někdy život neodměňuje hned. Ale když to udělá, udělá to krásně. Zdroj Facebook