LASKAVÁ TCHYNĚ

Jedna starší žena vyprávěla, že měla v životě obrovské štěstí. Ne na peníze. Ne na majetek. Ale na lidi. Dostala laskavou tchyni — a právě to určilo celý její další život.
Tchyně si člověk nevybírá. Přichází „spolu s manželem“. A na vesnici to platilo dvojnásob.
Na pohled působila tchyně přísně. Silná, statná žena s rukama zvyklýma na těžkou práci. Malé bystré oči, husté obočí, tvrdší hlas. Před svatbou ji mladá nevěsta, Lucie, viděla jen párkrát — krátká setkání, opatrná slova. Po svatbě už spolu bydlely pod jednou střechou.
Svatba byla skromná. Obřad na úřadě, na stole jednoduché jídlo. Příbuzní přinesli prosté dary: patchworkovou deku a velký hliníkový hrnec.
Podle zvyku měla Lucie druhý den uvařit kaši a nabídnout ji tchyni. Byl to tichý test. Příležitost ukázat chyby, připomenout, kdo je v domě paní.
Kaše se nepovedla. Přesolená, s hrudkami, trochu připálená. Lucie stála se sklopenýma očima. Na lavici seděla sousedka, připravená vyprávět celé vesnici, jak tchyně, Božena Nováková, mladou nevěstu „usadí“.
Božena vzala lžíci. Jedla pomalu. Snědla všechno do posledního zrnka. Olízla lžíci a řekla:
— Přidej ještě, Lucko. Je to dobré. Učíš se rychle.
A snědla i druhou misku — před ohromenou sousedkou.
V tu chvíli bylo všechno jasné. Strach zmizel.
Lucie byla přijata.
Pak přišel život. Nejprve chudý, později klidnější. Lucie mohla studovat, protože tchyně pomáhala s dětmi a nikdy nic nevyčítala. I manžel se posunul dál. Děti vyrostly zdravé a laskavé.
A Lucie říkala Boženě „maminko“ až do konce — z lásky
Božena byla vdova. Sama vychovala tři děti. Ale její dobrota nepramenila jen z těžkého osudu — měla prostě dobré srdce.
O psychologii nikdy neslyšela.
Ale uměla být člověkem.
Anna Kiryanova