Musím utéct dřív, než mě to zničí...

Opět přemýšlím, mé myšlenky černé jako uhlí špiní mojí mysl. Černý uhlík jezdí si v mé hlavě a zase přichází vědomí, že jsem nejspíš na dně. Zavírám oči a snažím se zastavit to velké množství myšlenek, ale ať se snažím sebevíc, vždy nějaká myšlenka proklouzne a začne se rozvíjet. Rozděluje se na několik částí a každá ta část na mě chrlí tolik otázek, že by bylo zbytečné je počítat. Přichází fáze výčitek svědomí. Každá výčitka mi chce vehnat slzy do očí, ale já vím, že nesmím brečet. Jsem přece silná, něco takového mě přece nemůže dostat. Ale proč mě tedy tak mučí? Proč nedokážu jednoduše hodit tohle všechno za hlavu, proč se na to nevykašlu? Sakra vůbec nevím, jak dál. Nevím jak se rozhodnout. Všechno co jsem si vybudovala se hroutí a já jsem jen pouhý pozorovatel, který to nemůže zastavit. Z mých snů, přání a nadějí se stávají trosky, které se jen tak povalují na zemi a já vím, že nemám zrovna teď dost sil na to, abych je mohla znova začít budovat. Jsem příliš vyčerpaná na to, abych znova začala stavět. Jak se říká, každý má své vzdušné zámky... bohužel ty mé se právě řítí dolů z nebes, protože mraky které je držely, se rozplynuly jako pára nad hrncem. Vždycky když jim hrozilo nebezpečí, začalo z těch mraků pršet, ale teď nic... Přišlo to všechno tak náhle a jediné místo, kde prší, je v mých očích. Nezvládla jsem to, selhala jsem. Měla jsem možnost létat, ale svou hloupostí jsem spadla opět na zem. Ležím na zemi, bolí mě celé tělo, snažím se zvednout, ale nějaká divná síla mě táhne zpět. V hlavě slyším hlas, který na mě křičí. Vyčítá mi, jak jsem to jen mohla udělat, copak jsem se nepoučila z minula? Říká se, že člověk nikdy nevstoupí dvakrát do stejné řeky, ale pravdou je, že pokud člověk miluje, bude tam vstupovat dál, dokud se neutopí. No a já se právě začínám topit. Lapám po dechu, hrdlo se mi svírá, ale vím, že neumřu. Sedím a v tom slyším jak někdo říká: ,,Jsi v pohodě?" Nasadím ten dobře známí úsměv klauna a až potom si dovolím odpovědět. ,,Jasně že jo, proč bych nebyla?" Usměji se ještě více, abych dotyčného přesvědčila, že vůbec nemusí mít strach. Chvíli mě pozoruje, ale nakonec spokojeně obelhaný odchází pryč. Svědomí mě opět hryže. ,,Proč ses nesvěřila, vždyť ti chtěl pomoct!" Mlč už, řvu vnitřním hlasem a snažím se si nepřipustit, že moje svědomí má opět pravdu. Opět se ponořuji zpět do svých myšlenek, které už dávno zahltily mou mysl. Dochází mi, že i když budu silná sebevíc, pořád budu zranitelná. Dochází mi, že jsem byla naivní, když jsem si myslela, že znova nepodlehnu. Opak byl pravdou... Jo holka zatleskej si, povedlo se ti zapomenout a během jedno dne je všechno zase úplně v háji. Doufám, že teď jste spokojený moje pocity! Snažila jsem se, abych do toho nespadla znova, ale vy jste na mě křičely, ať na to kašlu, že budu alespoň na chvíli šťastná. Že já blbka jsem vás zase jednou poslechla. Ano na chvíli jsem byla šťastná, ale teď? Teď si zrovna dvakrát šťastná nepřijdu. Měla jsem šanci začít znova, úplně na novém startu, dokonce jsem měla vybraný cíl, ale vy jste mě opět vrátily tam, kde jsem už byla a odkud se mi tak špatně dostávalo. Zase se cítím jako vězeň, který tak moc chce utéct ze své cely, ale nemá kudy, protože ho zazdili. Cítím se mizerně a vím, že jsem jenom pouhá náhražka. Nikdy nebudu víc, a proto se musím znovu pokusit o útěk. Musím si zabalit všechny svoje vzpomínky do papíru a zapálit ho. A když nebude chtít hořet, tak ho poleju benzínem. Když ani tohle nepomůže, půjdu a vhodím ho do sopky. Musím se toho prostě zbavit, musím to všechno zabít. Protože já už nemůžu, tohle se vážně nedá. Už nechci zase být ta dívka, co se spálila a znova se od země zvedá. Musím to skončit jednou provždy, musím to všechno nechat být jen pouhou vzpomínkou, musím si proklestit cestu tmou. Až se tak stane, pak budu šťastná a volná. Už to nade mnou nebude mít moc, už to na mě nebude mít vliv, protože budu silná. Už mě to znovu nesrazí k zemi, už mi to nevezme moje sny. Až zesílím a postavím se na nohy, bude to pro mě znamením, že mohu opět začít stavět vzdušné zámky, že budu opět schopná opravit ty trosky a vystavět z nich co já vím třeba mrakodrapy. Ano je mi jasné, že dnes to ještě nebude, ale to nevadí, smutek časem přejde. Výčitky také časem odezní a všechno co mě teď bolí, bude zahojený....