Na svahu

"Sýr v housce?" Milá servírka nám právě přinášel rychlé jídlo na zasycení.
"To je pro mě," usmála jsem se na ni mile a vzala si od ní jídlo. "Takže, u čeho jsme to skončili?" Obrátila jsem se kvapně na Davida. "Davide," pohladila jsem ho po rameni, protože mě neposlouchal.
"Hm?" Usmál se a otočil se ke mě.
"Co jsi říkal?" Zasmála jsem se a zakousla se do housky. Seděl tu jen kvůli mě. Celá parta už jela na svah, ale protože mé jídlo se jaksi někde zapomnělo, počkal tu se mnou alespoň David.
Otočila jsem naše mokré rukavice na topení a pokračovala v jídle.
"Mluvili jsme o Sáře," připomněla jsem mu.
"Promiň." Omlouval se mi za svůj stav duchem nepřítomen.
"V pohodě." Usmála jsem se.
"Sára. No." Zašklebil se. Bylo na něm vidět, že je strhaný. Zhrzený láskou, řekla by má matka. "Nejsme na tom nejlépe. Dali jsme si pauzu, víš moc dobře, co to znamená." Pokrčil rameny. "Oddálení rozchodu na dobu neurčitou. Třeba to samo vyplyne. Oba si najdeme někoho jiného a nikdo už se o náš vztah zajímat nebude."
S Davidem jsme kamarádi snad už od narození. Narodili jsme se v jeden den - jen s tím rozdílem, že zatímco já jsem se narodila ve Zlíně, on v Tokiu. Žil tam se svými českými rodiči deset let, než se přistěhovali zpět do Čech, ale přesto sem létal každé léto, abychom strávili prázdniny společně. Naše dvě rodiny.
Bylo mi ho líto, takovou podpásovku si od Sáry nezasloužil.
"Co si ta holka myslí?" Ulítlo mi. "Promiň." Špitla jsem vzápětí a radši se opět zakousla do své housky. Dojedla jsem poslední kousek.
"Jdeme?" Optal se, a já s plnou pusou přikývla. S úšklebkem na tváři se zvedl, sundal rukavice z topení a podal mi mé.

Nasedli jsme na sedačkovou lanovku a nechali se vyvézt na vrchol jedné ze sjezdových tratí v rakouských Alpách. Byli jsme tu týden s partou spolužáků z Gymnázia.
Celou cestu nahoru jsme mlčeli, a to lanovka jede dobrých deset minut. Ne-li více.
"Eriko?" Promluvil najednou. Škubla jsem sebou, jak náhle prolomil hrobové ticho.
"Co bys řekla na prázdniny v Tokiu? Psal mi táta, že pojede na služební cestu, jestli prý nechceš jet s námi." Zašklebil se. Nevěděla jsem co říct, a tak jsem jen omámeně zírala. V Tokiu jsem nikdy nebyla, ačkoliv tam Davidova rodina bydlela tu slušnou řádku let. "Beru to jako souhlas." Zasmál se.
"Mám našetřeno něco z brigády, ale..."
"Nestarej se." Mrkl na mě a něco vyťukal do mobilu. Zbytek cesty telefonoval nějaké kamarádce, a tak jsem usoudila, že bude lepší neposlouchat a opět se věnovala lyžařům, kteří kličkovali mezi stromy v lesíku za sjezdovkou.

Naše parta už čekala v baru nad sjezdovkou.
"Nemůžeš s ním jet do Tokia. To ti už šibe?!" Vyjela na mě Lea. Páni, tady se zprávy šíří rychle, pomyslela jsem si uštěpačně. "Cožpak už jsi dočista zapomněla, jak o něm celý život smýšlíš jako o partnerovi?" Bručela dál Lea.
"Nech mě žít. Očividně nemám na vztahy štěstí a nepoznám toho pravého, ale tohle už dávno pominulo, Leo. Skončila jsem s těmahle představama už před slušnou řádkou měsíců."
"Ehm." Ozvalo se za mnou odkašlání. David. Ne. Ne, ne, ne! To se prostě může stát jen mně.
"Davide..." Zašeptala jsem. Lea se raději taktně vytratila. Zřejmě tušila, že by ji mohla postihnout náhlá smrt či přinejmenším přidušení.
"Víš...er..., vlastně jsem chtěl, abys se mnou jela... řekněme... kvůli nám. Proč jsi mi nikdy neřekla, co cítíš?" Nechápavě mi hleděl tak hluboko do očí, jako to nikdo neumí. Probodával mě pohledem tak silně, že jsem musela ucuknout.
"Chtěl jsi to snad slyšet?" Sarkasticky jsem se ušklíbla.
"Chtěl," zašeptal. "Ale po tom, co jsi řekla..."
"Nemyslela jsem to tak." Omlouvala jsem se mu. Ani vlastně nevím, proč. "Já jen... Byl jsi se Sárou. Kdybyste neměli pauzu, bezpochyby by jsi jel do Tokia s ní."
"Vlastně jsem tu pauzu začal já. Podváděl jsem ji s její kamarádkou, protože jsem byl takový srab, abych jí řekl, že se chci rozejít. Nahrál jsem jí, aby se se mnou rozešla, ale ona chtěla jen nějaký čas na přemýšlení. Nebylo to ode mě hezké, ale poté, co jsem zjistil, že můžu jet do Tokia s jednou osobou, chtěl jsem jet s tebou. Už dlouho jsem přemýšlel o nás, Eriko. Protože jsem chtěl, abychom byly my a ne jen já se Sárou a ty s nějakým náhodným klukem, kterého někde potkáš. Ubíjí mě to, jak si tě nikdo neváží, a..."
"Mlč!" Zašeptala jsem naštvaně a utřela si slzy stékající z očí. "Jak si tohle mám vysvětlit? Ty tady jednou větou urážíš mě, sebe i Sáru. Náhodným klukem? Klobouk dolů, to se ti povedlo. A podvádět přítelkyni? Dík, nechci." Spustila jsem se ze svahu. Cítila jsem, jak jede za mnou. Proč! Proč jen to dělá.
Takže on už to věděl dlouho, že pojede do Tokia se mnou? Bral to jako hotovou věc?
Ohlídla jsem se. Byl mi v patách. Zpanikařila jsem. Přede mnou se otevírala cestička vedoucí do lesa. Vjela jsem tam. Nevím proč, nikdy lesem nejezdím. Obzvláště ne tolik naštvaná a v takovéhle rychlosti. Pod prknem jsem cítila kořeny stromů a popadané větvičky.
Krucinál!
Cítila jsem,jak padám k zemi. Zaklela jsem. To snad není možné.
Slyšela jsem, jak mi praská helma a náhle mě ochromila ostrá bolest v pravé půlce těla.
Zděšeně jsem sledovala bílý poprašek sněhu a cítila ledovou zem.
A pak už si nic nepamatuji.

Slyšela jsem divné zvuky. Bylo to rychlé a silné rozrážení větru…
Donutila jsem se pootevřít oči. Uviděla jsem nad sebou kroužit podivné věci. Než mi to došlo.
Ucítila jsem palčivou bolest v pravé půlce těla a poté jsem spatřila dva muže v červených uniformách a vrtulník. Nade mnou kroužily vrtule helikoptéry. Nesli mě dovnitř. Ležela jsem na lůžku a připadala si jako omámená bolestí. Někdo musela zavolat horskou službu, napadlo mě, a očima jsem pomalu sklouzla k postavě na mé pravici.
"To bude dobrý, Er," David mě utěšoval, ruce v kapsách, na tváři slzu. "Hlavně s námi zůstaň."
To je to tak vážné? Napadlo mě.
Náhle jsem ucítila, jak se mi zavírají víčka.
"Eriko!" Zaskřehotal David. Donutila jsem se otevřít oči. Nastupoval s námi do helikoptéry. Když se zabouchly dveře a já si byla jistá, že je se mnou, zavřela jsem konečně oči únavou.


Au.
Zamrkala jsem očima.
Kde to jsem?
Náhle mi vše prolétlo hlavou.
Nemocnice.
U svých nohou jsem spatřila hnědé vlasy a osobu zabalenou v modré dece s obrázky lyží.
"Davide?" Zašeptala jsem sotva slyšitelně. Okamžitě sebou škubl, zvedl hlavu a poskočil ke mě.
"Eriko!" Měl kruhy pod očima, očividně nespal. Ačkoliv byl celý polámaný, připadal mi hezčí než jindy.
"Jak dlouho jsem spala?" Podívala jsem se na hodiny, které ukazovaly deset hodin. Za okny bylo světlo.
"Asi čtyři dny." Tiskl mi ruku. "Nebolí tě to, když tě držím za ruku?"
"Proč?" Zasmála jsem se, jak nejvíce to šlo, přestože to vůbec nemohlo být znatelné. "Tak dlouho? Jsme v Čechách?"
"Ne, v Rakousku. Nechtěli jsme riskovat převoz. Tvoji rodiče jsou bohužel na Maledivách, a tak nepřijeli, ale jsem tu já." Usmíval se. "A pak taky tví bratři." Připustil. "A teta Anna." Sklopil pohled. Měla jsem chuť se zasmát.
"Au." Sykla jsem a David okamžitě pustil mou ruku. "Ne, to ne ty." Bránila jsem se, a tak ji opět sevřel. "Co je mi?"
"Zlomila sis čtyři žebra a klíční kost. Díkybohu máš plíce v pořádku a na vnitřní krvácení to nevypadá." Usmíval se.
"Aspoň, že tak. Ale bolí to pěkně silně. A proč jsem spala tak dlouho?"
"Prý nějaké komplikace lehké. A měla jsi otřes mozku. Já přesně nevím, německy neumím tak dobře jako Anna a nevyzvídal jsem od ní. Víš, jaký k sobě máme vztah." Ušklíbl se.
"Vím," zašeptala jsem. "Co říkali rodiče?"
"Tvá matka hodně vyšilovala, asi hodinu jsem ji uklidňoval." Věřila jsem tomu. Vždycky o mě měla strach a starala se, jak nejvíce to šlo. Do Rakouska mě pouštěla s těžkým srdcem, jako by snad věděla, že se něco stane. Maledivy byly vždy jejím snem. A když se ho konečně dočkala, nechtěla bych, aby odjížděla. Musí tam zůstat.
"Do Tokia nepojedu." Zamumlala jsem zničehonic do naprostého ticha, které doposud prolamovalo pouze pípání přístrojů.
"Co tím myslíš?" Stiskl mi ruku pevněji.
"Nemůžu. Po tom co se stalo tady. Rodiče mě nepustí."
"V Tokiu nebudeš jezdit skrz les a navíc budeme pod dozorem mého otce." Usmál se a mrkl na mě. "Neřeš to, nezabývej se tím. Ne teď a ne tady. Prober to s rodiči doma. Jestli nepojedeš, odjedu sám. Jen na kratší chvíli - podívat se na svůj rodný kraj." Zasmál se.
"Kvůli mně nemusíš-" Začala jsem protestovat, ale přiložil mi prst na rty.
"Tiše." Zasmál se.
"Myslel jsi to vážně? To, co jsi říkal na sjezdovce? Myslím… předtím, než jsem se rozmlátila?" Začala jsem a sledovala tečku na stropě.
"Nevěřila jsi mi snad?" Posunul se ke mně blíž. Stočila jsem k němu pohled. Chvíli jsme na sebe hleděli, než mi zastrčil neposedný pramínek vlasů za ucho. Hleděla jsem do jeho bezedných modrých studánkových očí. Proč je tak nádherný?
A poté mi došlo, že musím vypadat jako strašidlo. Jak dlouho tu ležím - bez make-upu, masky, umytých vlasů. Začala jsem panikařit. Takhle mě vidět nemůže. Odvrátila jsem pohled a zaměřila se na tečku na stropě.
David se ale nade mě naklonil a vzal můj obličej do obou dlaní.
"Jsem tak rád, že jsi v pořádku. Už se kvůli mně nenič, prosím tě." Zasmál se a poté přitiskl své rty na mé.
Nechtěla jsem, aby přestal. Byl to tak nádherný pocit. Proč jsem tohle nikdy necítila? Mravenčení v břiše, husí kůže na rukou.
"Eriko!" Vtrhla do pokoje teta Anna s mými bratry. "Pardon," začala se omlouvat, ale to už David popadl své sako a taktně se z pokoje vytratil. "Co to vyvádíš, dítě zlaté? Takhle se nám ničit." Zavrtěla hlavou a začala na noční stolek skládat mandarinky. Ačkoliv mi ti tři vyprávěli vše možné i nemožné, já jsem se nedokázala soustředit na nic jiného, než na to, co se před chvílí událo. Pomáhalo mi to nevnímat bolest.

*

"Dělej!" Popoháněl mě David. "Dělej, dělej!"
"Tak mi to zapni, ty chytráku!" Mručela jsem, ruce stočené na záda. Snažila jsem se zapnout neposedný zip své večerní róby.
Přiskočil ke mně a po krátkém zápasu se zapínáním se mu podařilo dopnout jej.
"Radši bych ti ty šaty svlékl." Zahuhlal mi do vlasů a nasál vůni kokosového šamponu. "Proč nezůstaneme tady?" Odhrnul mi vlasy na stranu a začal mě líbat na krk. Bylo to tak vzrušující. "Ta postel přímo láká…" Šeptal mi do ucha.
Nechala jsem se sice unést, ale musela jsem si obout ty jedenácti centimetrové lodičky, a tak jsem se mu vyškubla. Urovnala jsem si vyžehlené vlasy a vklouzla do bot. "Protože tvůj otec nás potřebuje na své gala akci." Ušklíbla jsem se.
Do Tokia jsem se zamilovala. Bylo tu krásně.
"Nechce se mi zítra domů." Šeptala jsem, když mi přejížděl hřbetem ruky po paži.
"Proč nezůstaneme tady?" Začal mě znovu líbat. "Nemyslím jen dnes. Myslím nastálo. Najdeme si byt a práci. Doděláme si školu dálkově, nebo si najdeme jinou tady."
"Neumím jazyk." Začala jsem argumentovat.
"Tak dokončíme školu u nás a pak se přesuneme sem. Mezitím budeš chodit soukromě na japonštinu a já se s ní pokusím stoupnout na nějakou profesionální úroveň. Pak už to půjde samo."
"Nemám na soukromé hodiny."
"To ještě nevíš, že můj otec je milionář?"
"Nemůžu to po něm chtít."
"A co když to chci já? Víš, jak tě má rád." Mrkl na mě.
"Pojď, nebo tam ani nedorazíme!" Zavelela jsem, ale přitáhl si mě zpět k sobě.
"Platí?" Zeptal se s očekáváním a propaloval se mi hluboko do očí. Čekal odpověď. Tady a teď.
"Platí." Vzdychla jsem a skočila mu do náruče. "Budeme spolu bydlet v Tokiu. Už za necelý rok." Jásala jsem.
Nic nebude tak lehké, jak se zdá, přemýšlela jsem cestou na gala večer. Ale my to zvládneme. Proto jeden druhého máme. Po maturitě si dodělám dálkově vysokou školu v Čechách, nebo nastoupím v Tokiu. Nějak se to zvládne. Když tak začnu pracovat v kanceláři jako asistentka nebo tak něco. Musí to klapnout! A já už se na to nemůžu dočkat!


originální povídka (cocoart.blog.cz)