Předčasná proměna (Twilight inspirace)

Věnováno všem fanouškům Stmívání.

"Bello." Usmál se na mě Edward. V jeho očích poletovaly jiskřičky. Jak by taky ne, když jsem na sobě měla noční krajkovanou košilku, kterou mi vybírala Alice pro náš výlet do Stockholmu.
"Máš přání?" Ušklíbla jsem se. Zajel mi rukou pod noční košilku a převalil mě na posteli pod sebe. Odhodil knížku na druhou stranu pokoje a lačně se přisál k mým rtům. Ušklíbla jsem se na něj. Slyšela jsem, jak Renesmé ve vedlejším pokoji spokojeně oddychuje.
Opět mě políbil a posouval se níž a níž.
Vzpomněla jsem si na naše seznámení a všechny okamžiky, které nás posunuly tam, kde jsme teď. Udělaly z nás to, čím opravdu jsme.
Vzpomínkami jsem se zastavila u jednoho určitého okamžiku a má mysl začala pracovat na plné obrátky. Co by se stalo, kdyby mě tenkrát v altánku Edward opravdu přeměnil v upírku, jak jsem ho neustále úpěnlivě prosila? Sotva jsme se znali.


"Přeměň mě." Prosila jsem ho div ne na kolenou. "Prosím, chci být s tebou navěky. Umírám touhou zůstat mladá po tvém boku. Cítím se každou vteřinou starší nežli ty."
"To já chodím po světě skoro dvě století." Zašklebil se a políbil mě na krk. Líbal mě stále, jako by se jeho rty od mého křehkého těla nikdy nechtěly odtrhnout.
"Můžu být nemocná nebo mě něco může každou chvílí zabít." Protestovala jsem. Zkoušela jsem hrát na jeho city.
"Bello, ty jsi neodbytná." Zasténal a otočil mě o sto osmdesát stupňů v rytmu hudby. Jemně mě chytl za boky a přitiskl se k mému tělu. Hladil mě po bříšku a pohrával si s knoflíky svetříku.
"Myslím to vážně." Slastí jsem přivřela oči. Vnímala jsem každý jeho dotyk. Jeho studené tělo na tom svém.
"Opravdu to chceš?" Neustále se ujišťoval. "Opravdu chceš být zrůda jako já?"
"Chci být jako ty. Nejsi zrůda." Políbila jsem ho na hřbet ruky.
Cítila jsem, že mu má přítomnost nedělá dobře. Jeho oči zrudly a začal se ode mě odvracet. Opět cítil mou krev. Jasně a pronikavě.
"Edwarde, ššt." Přitáhla jsem se k němu. Kupodivu mě nechal. Otočila jsem jeho obličej k sobě. Nechal mě zajít příliš daleko. "Miluji tě." Usmála jsem se a políbila ho na rty. "Přeměň mě." Naléhala jsem na něj.
Jeho neoblomnost povolila vlivem mé krve.
"Proměň mě." Šeptala jsem mu do ucha. "Teď a tady."
Náhle jsem cítila, jak si mě hodil na záda a pak už jen vítr, který šlehal do mých tváří. Za pár sekund jsme se objevili na naší louce. Už jsme nebyli v altánku na plesové akci. Teď jsme byli sami. Jeho oči nabíraly stále karmínovější odstín. Byl rozzuřený.
"Tohle už nikdy nedělej! Rozumíš?" Jeho hlas byl silnější než kdy jindy. Naháněl mi strach. Přála jsem si slyšet tu uklidňující hudbu na plese.
"Přeměň mě." Říkala jsem to s klidem, ale cítila jsem, že bych se měla spíš bát.
"Bello!" Zakřičel, ale já mu nedovolila utéct. Ne, že by nemohl, ale stále se vpíjel do mých očí. "Ne. Bello. NE!"
Přitáhla jsem ho k sobě. Políbila jsem ho na tvář.
A náhle jsem ucítila lehké kousnutí. Na krku, nic to nebylo. Cítila jsem jeho tesáky projet mou kůží.
Vše bylo v pořádku. Dosáhla jsem přeci toho, co jsem chtěla, ne?
Po pár minutách však nastalo opravdové peklo. Cítila jsem v sobě jed. Cítila jsem, jak umírám. A po dlouhé době jsem cítila velký žár ve svém těle.
Začaly se mi vracet vzpomínky na lidský život, cítila jsem, jak ve mně vše zemřelo.
Cítila jsem bolest. Jízlivou bolest, kterou jsem v životě necítila.
Uvnitř mě se sehrálo peklo.


"Bello!" Edward se mnou třásl. "Bello, jsi v pohodě?" Sledoval mě vyděšeně.
"Jo. Já jen…" Kdybych byla člověk, teď by byla ta chvíle, kdy přidušeně lapáte po dechu a snažíte se vstřebat, že to nebyla realita, ale jen halucinace. "Neměla bych Renesmé." Kdybych mohla plakat, tekly by mi z očí proudy slz.
"O čem to mluvíš, lásko?" Vpíjel se do mých očí tak hluboce, jako by chtěl přesně vědět, o co šlo. Pochopila jsem, že se snažil dostat se do mé mysli. Neúspěšně.
Neměla jsem sílu pracovat se svým štítem. Musí to počkat na jindy.
"Kdybys mě tehdy v altánu přeměnil v upírku." Zašeptala jsem.


ORIGINÁLNÍ POVÍDKA (COCOART.BLOG.CZ)