Ve snech Vodnářových...

Den první, den poslední...

Zavolala dnes po ránu, po nekonečných patnácti letech - "jedu k tobě" oznámila stručně a položila telefon. Potkali jsme se před tou hromadou let na nějaké sociální síti a už od první chvíle to mezi námi jiskřilo (láska na první pohled ?). Od počátku jsme tušili, že naše osudy, souběžné jako dva pruhy dálnice, se stejně jako ty dva asfaltové pásy nikdy neprotnou a přesto jsme celou tu dobu po tom okamžiku podvědomě toužili. Žili jsme své životy nezávisle na sobě a přitom spolu. Byli jsme dokonce i stejně šťastní, viděli jsme dospívat své děti, prožívali své radosti a svá trápení se svými rodinami, budovali jsme své domovy - svá štěstí. Dokonce ani ve chvíli kdy jsme, shodou okolností, před pár lety zůstali oba sami, nenašli jsme odvahu sejít se. Snad jsme nechtěli porušit tu křehkou rovnováhu, která se za ta léta mezi námi vytvořila - snad jsme nechtěli prožít další zklamání... Nevím, nikdy za tu dobu jsme si ani nezavolali a přesto, když jsem to ráno zvedl telefon, věděl jsem bezpečně, že je to ona. Rostlo ve mně napětí a odpočítával jsem každou minutu z té hodiny a půl co nás od sebe dělila...
A pak stála přede mnou, elegantní jako vždy, lehce přivřela dveře auta a bezelstně se usmála. "To ses načekal co ?" Stejně bezprostřední jako ve všech těch dopisech co jsme si za ta léta mezi sebou vyměnili - jako bychom spolu mluvili před hodinou. Stáli jsme proti sobě nekonečně dlouhou chvíli a prostor mezi námi křižovaly jen naše pohledy. Ty oči, ty nekonečně laskavé oči, možná ty byly toho všeho příčinou.. Objali jsme se a já cítil, jak mne prostupuje teplo jejího těla. "Tak jsi tady", odtáhl jsem se konečně a z blízka si ji prohlížel. Vlasy, přestože léty trochu prořídlé a na spáncích lehce postříbřené, stále jako před lety, zdivočele poletovaly kolem její tváře. Jemné vlnky rtů tvořící mírný úsměv, dostatečně krásné i bez rtěnky. Oči jako vždy laskavé, každé ozdobené třemi jemnými oblouky vrásek po stranách...
" Půjdeme na kopec, tam budeme mít to představení jako na dlani " řekl jsem a oba jsme vykročili směrem k lesu. Cesta vedla mezi poli, kraj dýchal jarem a my propojeni propletenými prsty stoupali výš a výš. Přiblížili jsme se k lesu, sedli si na jeho okraji do trávy a koukali dolů do údolí. Jen tak, nebylo třeba slov. Oba jsme intenzivně vnímali přítomnost toho druhého a oba jsme prožívali své chvíle vrcholného štěstí. " Mám strach " zašeptala, víc očima než rty a já ji bezděky vzal kolem ramen, přivinul jí k sobě a políbil na víčka. Jak nádherně voněla. "Neboj se, už tě nikdy nepustím"...
Obloha náhle z ničeho nic zrudla a přes slunce přelétl stín. Z dáli se ozval hrom jako by tisíc stíhaček prolomilo zvukovou bariéru a na obloze se rozsvítilo nové slunce a jak žhnulo víc a víc, zanechávalo za sebou černý pruh dýmu. Země se zachvěla a ve chvíli, kdy to druhé slunce políbilo obzor jsme ucítili mohutný náraz. Pevně jsem ji stiskl v objetí a jen několik okamžiků před tím, než nás navěky spojila žhavá tlaková vlna, mi tiše zašeptala "miluji tě, vždy jsem tě milovala"...

Probouzím se zlitý potem jako v horečce a v oknech pokoje vidím barevná světla nočního Nairobi...