Navždy spolu (3.část)

Laura došla do své chaty v lese, která byla od cesty, kde potkala Matěje poprvé docela vzdálená. Otevřela dveře a vešla dovnitř. Za celý den byla tak unavená, že se zmohla jen na to, dát kytku do vázy a lísteček s červeným nápisem Pro POPELKU na nástěnku. Jakmile to dodělala, plácla sebou na pohovku a strhla ze sebe rifle. Jenže v tom se ozvalo křupnutí. ,,Sakra co to bylo? Bože řekni, že to nebyly moje milované rifle. Prosím, prosím prosím, ať to je cokoliv jiného jen né rifle!" Laura se opatrně a napnutě podívala pod sebe a zvedla své černé rifle a začala je prohlížet. Dneska měla štěstí, rifle zůstaly v pořádku neporušené. To křupnutí způsobila pohovka, byla už trošku stará a jak se Laura chytla o látku, která přes pohovku byla přehozená, zachytila se jí látka o pásek u riflí a křup... roztrhla se. Laura byla neskutečně šťastná, bála se že bude muset jít zítra v sukni, tolik se jí ulevilo, že měla najednou tolik sil, že skákala po místnosti a radovala se jako malé dítě, které dostalo lízátko.
Když doskákala a uklidnila se, podívala se na hodiny a zjistila, že by měla asi jít do sprchy a rychle se umýt a zaplout do postele. Jenže jí začalo nesmírně kručet v břiše, od rána skoro nic nejedla jen jablko místo oběda.
Rychle se odebrala do kuchyně, aby si našla něco k snědku. Otevřela jednu poličku a nic, otevřela druhou a tam byl chleba, který byl docela tvrdý, dalo by se jím řezat sklo. Vzala ho a dala na stůl a pokračovala v hledání v ledničce. Nakonec našla pomazánku a malý kousek šunky. Namazala si tedy chléb a obložila ho tím malým kouskem šunky, který měla. Spolkla pár soust, když v tom jí přešel hlad a žaludek jako by se jí sevřel. Náhle pocítila, jak se do jejího těla zakusuje zima, proto šla do sprchy, aby se zahřála. Svou večeři nechala jen tak na stole, který se vůbec nepodobal jídelnímu. Byl zašlý a starý, ale stále voněl dřevem.
Když Laura vylezla ze sprchy, vůbec se necítila lépe. Zamířila rovnou do postele, ale předtím všude pozhasínala a zamkla dveře. Lehla si, ale usnout nemohla. Hlavou jí běhaly myšlenky, které jí sžíraly a nedaly se vůbec zastavit. Připadalo jí, jako by jí měla prasknout hlava, tolik jí bolela a k tomu ty myšlenky jí to vůbec neusnadňovaly. Aby toho nebylo málo, začala mít Laura bolesti břicha. Nenáviděla tyhle stavy, poslední dobou je měla často. Přišly zničeho nic a nechtěly odejít ani po pozření prášku.
Laura usnula až pozdě k ránu v hrozných křečích. Ráno byla tak unavená, že se jí oči sami zavřely.
Matějovi zazvonil budík, byl čas vylézt z postele a jít do školy. Bylo pondělí a Matěj byl nesmírně natěšený. Né protože by se těšil do školy, ale protože se těšil na odpoledne. Měl se přeci sejít s Laurou. Když si vzpomněl na Lauru, vybavily se mu ty pusy na tvář, hned měl na obličeji úsměv od ucha k uchu. Šel do školy a ani se nenasnídal, protože na to zapomněl. Pěkně se mu to vymstilo, hned první hodinu mu tak začalo kručet v břiše, že i učitelka se po něm divně koukala. O přestávce si chtěl dát svačinu, ale ouha... i na svačinu zapomněl. Měl však dost peněz a tak si šel koupit svačinu do automatu. Nebyl moc šťastný z toho, že bude jíst mastné a studené jídlo, ale co mu zbývalo.
Škola mu utekla velice rychle. Bylo už něco okolo druhé hodiny a Matěj se začal připravovat, že každou chvíli vyrazí. Cesta do lesa mu vždy trvala přibližně čtvrt hodiny. Rozhodl se, že půjde dneska dřív, aby viděl Lauru přicházet. Do lesa dorazil v půl třetí a pět minut, dneska se docela coural. Sedl si na louku a čekal, až se Laura vynoří z lesa. Bylo skoro tři-čtvrtě a Laura se pomalinku vynořila z lesa. Šla pomalinku a vypadalo to, jakoby jí nohy neposlouchaly, jen se za ní tak nějak táhly. Matěj jí šel naproti aby nemusela jít tak daleko. Když už byl skoro u ní, zakopla. ,,Zatracená díra! Já se na to vykašlu, to už je dneska asi po páté!" Matěj se držel, aby se nesmál, moc mu to nešlo. Chtěl Lauru, která se vztekala, zvednout ze země, ale odmítla jeho pomoc. Přesto jí chytl a postavil na nohy. Byla lehká jako peříčko a vypadala vážně děsivě. Pod očima měla kruhy a v obličeji byla bílá jako stěna. ,,Proboha, co jsi dělala?" ,,Ale nic, jen jsem se pořád budila." Laura lhala, nechtěla mu říkat, jak mizerně se má skoro každý večer. Nechtěla, aby jí litoval, proto se jen usmívala a tvářila se, že se má naprosto skvěle, přestože neměla..... ,,Tak kam půjdeme Lauro?" ,,No věděla bych o jednom místě tady v lese, ale nevím jestli se nebojíš výšek." ,,Kdepak, zavedeš mě tam?" ,,Tak pojď, za chvilku tam budeme, uvidíš."
Šli lesem a Matěj si Lauru prohlížel, zkoušel přijít na to, proč vypadá, tak jak vypadá. Chtěl se jí zeptat, ale přišlo mu to trapné. Když došli na místo, Matějovi se zatajil dech. Stál totiž na obrovské skále a díval se dolů a do okolí. Maličko se bál toho velkého srázu, ale to místo se mu líbilo, nějak ho fascinovalo, přišlo mu něčím kouzelné. ,,Je to tu moc krásné, vůbec jsem o tomhle místě nevěděl." ,,Slib mi něco, jen jednu jedinou věc." ,,Cokoliv budeš chtít." ,,Neber sem nikoho Matěji, moc tě prosím, tohle místo je jediné v lese o kterém nikdo neví. Přála bych si, aby to tak i zůstalo." ,,Dobrá slibuji Lauro." Potom co Matěj Lauře slíbil, že tohle místo zůstane skryto ostatním, si sedli a povídali si. Matěj se snažil pořád zjišťovat, co Lauře bylo, když jí poprvé potkal a také se snažil dopídit, copak jí je teď. Jenže Laura stále odpovídala vyhýbavě, z čehož Matěj nakonec usoudil, že se o tom bavit nechce, a proto to přestal řešit a rozhodl se, že jí dá čas, potom mu to jistě řekne sama. ,,Lauro mohla bys mě prosím odvést zpět na cestu, už budu muset jít."
Laura ho odvedla na cestu a čekala až odejde svou cestou pryč, dneska si prohodili role. Když Matěj odešel, svalila se do trávy a zhluboka dýchala. Celou dobu co byli venku se přetvařovala, bylo jí strašně špatně, ale nechtěla Matěje zatěžovat, nechtěla aby se o ní bál, nebo aby nešel domů. Jak tak ležela v trávě, začínalo se stmívat a proto se vyškrábala ze všech sil na nohy a šla pomalinku domů.......