Navždy spolu (4.část)

,,Nééé prosím, nech mě. Pust mě." Laura křičela z plných plic, až se najednou probudila. Byla celá zpocená a vyděšená, celá se chvěla a stále jí bylo děsně zle. Přemýšlela, že zajde k doktorovi, ale teď?? Byly tři hodiny ráno a doktor byl daleko, navíc ani neměl ordinační hodiny. Na pohotovost se jí nechtělo, a proto se zvedla a šla hledat nějaké prášky na bolest. Rozklepanou a zmrzlou rukou otevřela skříňku, kde měla lékárničku a léky. Začala se přehrabovat hromadou léků, ale pořád nemohla najít tu správnou krabičku. Vztekala se a plakala zároveň, až najednou jí křeč podlomila nohy a ona spadla na chladnou podlahu. Držela se za břicho a svíjela se. Lapala po dechu a snažila se dostat na nohy, aby našla ten zatracenej prášek. Chytla se linky a drápala se nahoru, při jejím pokusu shodila pár krabiček, které tam před chvilkou vysypala z krabice. Bylo jí to jedno, byla tak naštvaná, unavená a bolelo jí celé tělo, že se ani nesnažila chytit letící krabičky. Konečně našla tu správnou krabičku, roztrhla obal, neměla čas ani chuť zdržovat. Vymáčkla si prášek na ruku a polkla ho jen tak na sucho. To ale nebyl dobrý nápad, prášek se jí sekl v krku a její tělo dostalo takzvaný pud sebezáchovy. Prášek se jí začal vracet a Laura běžela ke dřezu. Chtěla ho rychle zapít, ale prášek byl rychlejší než ona, takže než pustila vodu, už byl venku.
Laura už nevěděla co má dělat, bylo jí tak děsně, chtěla jít do postele, ale aby toho nebylo málo, šlápla na krabičky, které popadaly, to by nebylo tak zlé, kdyby po jedné z nich neuklouzla a neskončila opět na zemi. Když letěla, pokusila se chytit židle u stolu, ale nebylo jí to k ničemu, jen tu židli strhla s sebou. Když dopadla, měla pocit, jakoby si vyrazila dech. Tohle nebyla noc, jakou by si přála. Plazila se po zemi do svého pokoje, až nakonec se dostala ke své posteli, neměla vůbec sílu se zvednout nahoru, a proto stáhla deku z postele a ustlala si na zemi. Byla vyčerpaná, ale její tělo odmítalo spát, jen tak ležela na zemi a nevěděla co dělat. Bylo jí do breku, ale snažila se ovládnout, nemohla si dovolit zhoršovat svou situaci, byla ráda, že vůbec může zase dýchat.
Matěj se probudil krásně odpočatý, na dnešek se mu zdál krásný sen. Podíval se na hodiny a v tom zjistil, že se vzbudil tak akorát. Včera si zapomněl nastavit budík do školy, takže byl teď nesmírně vděčný svému podvědomí, které ukončilo jeho snění a donutilo ho probudit se. Vyskočil z postele a pádil do kuchyně, kde si vzal housku a banán. Snědl svou snídani, ale pořád měl hlad, proto si dal ještě jogurt a další housku. To ho zdrželo a tak se musel oblíkat o něco rychleji. Poté si to zamířil do koupelny, aby splnil raní hygienu. Po jeho raním rituálu, mu nezbývalo nic jiného, než jít do školy. Ve škole mu došlo, že se s Laurou nedomluvil na dnešek.
Začal nad tím uvažovat a přehrávat si události včerejšího dne, vůbec nedával pozor. Pořád se mu hlavou honila stejná myšlenka, kterou se zaobíral už delší dobu. Byla to myšlenka na to, co mohlo Lauru tolik trápit. Včera vypadala nějak divně, také se chovala nějak divně. Nechápal proč mu to nechce říct, ale zase byl rád, že mu ukázala své nejoblíbenější místo. To mu totiž dávalo naději, že mu alespoň trochu věří a že mu jednou určitě řekne, co má za problém. V tom Matěj uslyšel zvonek a došlo mu, že byl mimo celou hodinu češtiny. Cítil se maličko provinile, ale né natolik, aby si půjčil sešit a doplnil si látku. Škola mu dnes utíkala docela rychle, asi to bylo tím, že myslel na Lauru.
Když dorazil domů, nevěděl jestli má jít do lesa, a nebo zůstat doma. Pořád si říkal, co když tam na mě Laura čeká, ale pořád si odporoval tím, že se přece nedomlouvali. Nakonec usoudil, že zůstane doma a bude se učit, ale zítra se zajde podívat do lesa na tu cestu kudy Laura odchází, napadlo ho.