Navždy spolu (6.část)

Matěj vedl Lauru lesem, cítil jak je slabá. Její nohy jí sotva nesly, a proto byla velice vděčná, že jí Matěj drží, už nechtěla zase skončit s obličejem v zemi. Hlavně už nespadnout znovu na zem. ,,Matěji mohl bys na chvíli zastavit, nemůžu popadnout dech a kvůli tomu mě strašně píchá v boku." Matěj zastavil a držel Lauru za ruce, opatrně jí opřel o strom. ,,Už je to lepší?" ,,No popravdě bych si spíš sedla, ale to je jedno, hlavně že se můžu nadechnout." Matěj se začal rozhlížet po lese, už pomalu viděl cestu, ale tu teď nehledal. Chtěl najít nějaký pařez, nebo něco na co by se dalo sednout. Hledal a hledal, tak moc se soustředil na to, najít pařez, že si nevšiml, že kousek od něj je jeden střední pařízek. Ale nakonec si ho všiml, otočil se k Lauře, zadíval se jí do očí a viděl v nich bolest. Zabolelo ho u srdce. ,,Tak pojď, našel jsem ti pařez, aby sis sedla." Pomalu jí zatáhl za ruku a přitáhl si jí k sobě, aby jí znovu podepřel. Lauře se chytily vlasy o strom, proto si jí Matěj opřel o hrudník a opatrně se snažil vymotat Lauřiny vlasy z kůry stromu. V tom ucítil, jak ho Laura objala kolem pasu. Byl to hezký pocit, proto jí také objal. Dokázal by takhle stát věčnost, ale musel Lauru dostat do nemocnice. Ale teď ne, ještě chvilku, chtěl si vychutnat tuhle chvíli.
Pomalu se začalo stmívat. ,,Matěji? Mohli bychom už jít? Vážně je mi zle." Matěj se podíval na Lauru, pak na své tričko, kde měl mokré fleky od Lauřiných slz. Maličko se pousmál a poté kývl hlavou na souhlas. Opět si dal Laury ruku kolem krku a chytl jí za pas a pokračovaly na své cestě do nemocnice. Tma se rozlejzala po lese, ale na louce bylo ještě vidět, protože slunce ještě nezapadlo úplně. Matěj a Laura šli už přes louku, vítr foukal. ,,Moje mamka je doktorka, půjdeme k ní Lauro." Podívala se na něj a v hlavě měla na tisíce myšlenek, ale neodporovala mu, bylo jí tak mizerně, že byla ráda za jakoukoliv pomoc. Opět šli lesem, byla to cesta, kterou Matěj chodil skoro každý den za poslední dobu. I Laura znala tuhle cestu, sice né tak dobře jako Matěj, ale to bylo vedlejší.
Když došli do města, dali se nejrychlejší cestou do nemocnice. Lidi na ně koukali jako na zjevení, ale jim to bylo jedno. Před nemocnicí vytáhl Matěj telefon a podíval se na čas. ,,Máš štěstí, ještě nemusíš na pohotovost." Laura se na něj podívala a pousmála se. ,,Tak jdeme, tady už ti pomůžou, už bude dobře jo." Věřila jeho slovům, byl na ní tak hodný, vedl jí celou cestu a to jí ani skoro nezná. Vešli do nemocnice a šli rovnou k výtahu, vyjeli do druhého patra. Matěj dovedl Lauru ke dveřím a zaťukal. Asi po minutě se otevřely dveře a v nich stála nějaká sestra, nebo doktorka.
Co vy dva tady, ptala se ta paní ve dveřích. Potřebujeme pomoc, Lauře není dobře, je jí strašně zle, řekl Matěj. Paní si je proskenovala pohledem, hlavně Lauru a pak je pozvala dál do místnosti.
,,Tady si lehni slečno a já zajdu pro pani doktorku." Matěj zůstal stát kousek od Laury, kdyby něco potřebovala. Po chvilce přišla doktorka. ,,Čau Matěji, co ty tady?" ,,Ahoj mami, někdo tady potřebuje pomoc odborníka." Matějovo mamka se podívala na Lauru a hned se dala do práce. Vyhnala Matěje na chodbu a pak řekla Lauře ať si vyhrne tričko. ,,Jak se jmenuješ a od čeho máš proboha tu modřinu na břiše?" ,,Jmenuji se Laura a tu modřinu mám od židle kterou jsem na sebe zvrhla, když jsem uklouzla v kuchyni." ,,No Lauro, budeme si tě tu muset nechat, abychom provedli pořádné vyšetření, dej mi prosím telefon na rodiče." ,,Já už nemám rodiče, mám jen tetu." Doktorka se na ní podívala docela zděšeně a pak si vzala kontakt na tetu, aby jí sdělila, že Laura je v nemocnici a že si jí tam nechají. Tetě to bylo jedno, ale řekla, že se zastaví zítra. Lauru prohlédli a odvezli na pokoj na dětském oddělení. Matěj se s ní šel rozloučit a slíbil, že jí zítra přijde navštívit a donese jí nějaké věci jako je mýdlo, ručník a nějaké věci na spaní.