Navždy spolu (5.část)

Matěj se vrátil domů ze školy a rozhodl se, že splní svůj včerejší plán a to, že se půjde podívat na cestu kudy Laura odchází domů. Uklidil si pokoj, nakrmil rybičky a zkontroloval si domácí úkoly na zítřek. Potom se koukl na teploměr za oknem, bylo 20 stupňů. Sundal ze sebe rifle a vzal si kraťasy ze židle. Asi po hodině příprav a dalšího bloumání po bytě, se konečně mohl vydat na cestu za Laurou.
Když Matěj dorazil do lesa, šel se podívat na místo, kde Lauru viděl poprvé, v ten moment se mu vybavily její slzy a její modré oči, které si v duchu pojmenoval mořskými. Vzpomněl si, jak Lauře utíral slzy a nutil jí se vysmrkat. Na tváři se mu objevil úsměv. V tom uslyšel zvuk, proto se otočil, ale nikde nikdo. Měl divný pocit jako by se na něj někdo díval, ale nikde nikdo. Nechal to být a vydal se směrem kudy chodila Laura, no vlastně spíš mu tou cestou utíkala. Cesta vedla lesem, ve kterém byla větší tma než v ostatních částech lesa. Matěj se nad tím zamýšlel, ale pak si řekl že dlouhou chvíli strávil na louce a tak jeho oči odvykly. Šel a pořád měl pocit, že se na něj někdo dívá, chtěl se otočit, ale nechtěl podporovat svůj strach.
Šel dlouho a nikde žádná louka, kde by mohla stát chata, ve které by Laura bydlela. Všude bylo jen šero a foukal vítr. Matěj se podíval na čas a řekl si sám pro sebe, že asi tak za hodinku půjde domů, pokud se teda neztratí. Uklízel telefon a zase měl ten pocit jakoby se na něj někdo díval. Opět to neřešil, když v tom na něj někdo nebo něco sáhlo....
Otočil se tak rychle, že málem upadl, to co viděl, ho málem přivedlo do hrobu. Byla to Laura, ale ta vypadala! Celá bílá jak stěna, vypadala zesláble, oči měla nateklé. ,,Copak tady děláš Matěji?" ,,Hledal jsem tě, víš." ,,No tak si mě právě našel, potřebuješ něco?" ,,Jo! Potřebuji vědět, co ti je! Jak to vypadáš, co se ti stalo? Jsi v pořádku?" ,,Nic mi není, jen sem se dneska špatně vyspala, to je celé." ,,Jo? A proto máš modřinu na ruce?" ,,Spadla jsem, to se ti nikdy nestalo?" Laura vypadala smutně a Matěj to nemohl vydržet a prostě jí chytl za ramena, přitáhl si jí k sobě a objal jí. AU, zakřičela Laura. ,,Co je? Zmáčkl jsem tě moc? Promiň nechtěl jsem, aby tě to bolelo." ,,To je dobrý, já jen.... Já jen, no bodl si mě páskem do břicha." ,,To tě přeci nemohlo bolet Lauro. Moc se omlouvám, nezlob se." ,,To je dobrý, nemohl jsi za to, vím, že to nebylo schválně." Matěj Lauru opět sevřel a tentokrát jí opatrně přivinul na svou hruď. Lauře tekly slzy, ale utřela si je dřív, než si toho Matěj všiml, břicho jí nesmírně bolelo, měla na něm modřinu od židle, kterou na sebe převrhla. Byla unavená a slabá, oční víčka jí padala, řasy nějak těžkly, ale cítila se tak dobře, že to neřešila.
Matěj cítil, jak Lauře povoluje stisk rukou, cítil jak se o něj opírá. Chtěl se Lauře podívat do očí a říct je něco, ale když jí chytl za ramena a posunul dozadu, Laura spadla na zem a zrovna obličejem a na břicho. Otevřela oči a celá se schoulila do klubíčka, slzy jí tekly a na tváři se začala objevovat krev. Matěj stál jak opařený, ale v tom se vzpamatoval a rychle se sehnul k Lauře. Pokusil se jí otočit na záda, ale Laura byla tak pevně schoulená, že neměl žádnou šanci. Nakonec se mu povedlo zvednout jí na nohy. Viděl, že si odřela tvář hluboko do krve. V ráně měla jehličí a kousek větvičky. Chtěl jí ho vyndat, ale Laura se pořád držela za břicho a on se bál, že si ho odřela víc než tvář. ,,Můžu?" Laura se podívala na Matěje, co že to po ní chce a pak jen kývla hlavou na souhlas. Matěj jí opatrně podepřel a vyhrnul jí kousek trička, aby se podíval, jestli není zraněná.
V tom to uviděl... taková modřina. Nikdy takhle tmavou barvu modřiny neviděl. ,,Proboha Laurííí, co jsi dělala?" Jemně jí sáhl na modřinu a Laura sebou škubla, jako kdyby do ní bodl špendlíkem. A jak sebou škubla, opět spadla na zem a bouchla se do hlavy. Matěj jí už nestihl chytit, jen rukama máchl do prázdna. Lauře začala téct krev z nosu. ,,Jsi v pohodě? Nemotá se ti hlava?" ,,Ne... nemotá, ale asi budu zvracet, je mi zle." ,,Pojď vezmu tě domů Lauro. Budeš mě muset vést a říkat mi směr, kudy mám jít. Máš doma rodiče?" ,,Já nemám rodiče Matěji, už jsou mrtví. Má se o mě starat teta, jenže ta na mě kašle, takže jsem pořád sama doma. Nechodím do školy. Devítku už jsem udělala a na střední kašlu. Teta přijde jednou za měsíc nechá mi na stole 6 000 korun na jídlo, oblečení a zmizí. Asi to zní, jak kdybych si to vymyslela co?" ,,Já ti věřím, ale ty musíš do nemocnice!" Matěj vzal Lauřinu ruku a dal si jí kolem krku, druhou ruku jí dal kolem pasu, aby byla dobře podepřená a už nespadla.