Navždy spolu (7.část)

Laura se probudila ve svém pokoji a zjistila že na ní kouká Matějovo mamka. ,,Ahoj Lauro, tak jak ses vyspala?" ,,Docela to ušlo, párkrát jsem se vzbudila, ale dnes ty křeče nebyly až tak hrozný." ,,To jsem moc ráda, teď se zajdi umýt a pak bude snídaně a po snídani ti uděláme pár vyšetření." ,,Kde jsou koupelny, prosím, ještě to tu neznám." Laura se nevinně usmála a snažila se potlačit ten malý stud co v ní byl. Přece jen to byla Matějovo mamka a bůh ví, co si o ní mohla myslet. V hlavě se jí honily otázky, které si mohla klást Matějovo mamka. Z přemýšlení jí vytrhl hlas Matějovo mamky. ,,Tak jdeš princezno?" Laura se na ní zadívala trošku udiveně a maličko se začala červenat. Zvedla se z postele a chtěla se dát na prohlídku dětského oddělení, když v tom se zarazila. ,,Vydržíte chviličku, já si ještě ustelu." Matějovo mamka se usmála a pohotově jí odpověděla. ,,Ale jistě, alespoň nebudou mít sestry práci."
Laura pečlivě a docela svižně poskládala svou peřinu a naducala si polštář a hned se hnala k doktorce. ,,Takže Lauro tady máme koupelny a tady jsou záchody. Támhle jsou další pokoje, ale všechny jsou prázdné, jsi tu teď sama. Dneska totiž odešla holčička po operaci a zatím nikdo nový nepřišel." ,,Je to tu pěkné. Nebude vadit, když si už půjdu opláchnout obličej?" ,,Jen jdi a pak hned jdi do jídelny, ta je támhle na konci. Sestry ti tam přivezou snídani. Abych nezapomněla dala jsem ti dietní jídla, aby jsi nedráždila žaludek. Po snídani si tě vyzvednu a půjdeme se podívat na to tvoje břicho." Laura kývla hlavou, jakože rozumí a vydala se do koupelny. Když došla do koupelny a podívala se do zrcadla, málem se nepoznala, byla bílá jako stěna, ale tváře už jí trošku růžověli. To jsi dopadla Lauro, vypadáš jak strašidlo, nemáš ani kartáček, aby sis vyčistila zuby a k tomu budeš na dietě. Laura mluvila sama k sobě, bylo jí jedno jestli jí někdo poslouchá. Ještě mi řekněte někdo, že ta dieta bude přísná a zakážou mi maso a já budu žvejkat nějakou zeleninu, nebo suchou housku. Když si dostěžovala, opláchla si konečně obličej a šla na snídani, ze který měla docela strach.
Laura si sedla na židli, a rozhlédla se po jídelně, kde doopravdy nikdo nebyl. Nevadilo jí to, byla na samotu zvyklá. Jídelna nebyla ani velká ani malá, byla tak akorát, ale pro ní samotnou to bylo hrozně velké místo. Z uvažování nad jídelnou jí vyrušilo vrzání vozíku, který tlačila sestra s docela přátelským úsměvem. Tak tady máš, řekla sestra a podala Lauře tác s talířem a příborem, poté jí ještě podala hrnek a pokračovala ve vyptávání, chceš čaj nebo šťávu? Laura si vybrala šťávu, nesnášela horké nápoje. Sestra odjela a Laura se dala do jídla. Dostala housku a nějakou pomazánku, kterou nemohla identifikovat. Vzala nůž, rozřízla housku a namazala pomazánkou. Když spojila zase obě půlky housky dohromady a kousla, přišlo jí jako kdyby jedla housku s pastou. Přišlo jí, jako kdyby si z ní sestra, co jí přivezla snídani, chtěla vystřelit a zkoušela jí, jak se zachová. Laura si ještě párkrát kousla, ale pak to vzdala, to jídlo se prostě nedalo pozřít, navíc se jí opět dělalo zle. Cítila jak se jí stahuje žaludek, měla pocit, jako by se to jídlo chtělo vrátit zpátky. Nemohla se na tu housku ani podívat. Místo toho vzala hrnek a napila se šťávy, která byla výborná, chutnala jako maliny s trochou jahod.
Po snídani se Laura vrátila na pokoj a čekala na Matějovo mamku. Přišla asi kolem desáté hodiny, podívala se na Lauru a hned spustila: ,,Ještě jsem se ti nepředstavila, jmenuji se Jarmila Marnotratná a jak už nejspíš víš, jsem maminka Matěje." ,,Máte moc pěkné jméno, já jsem Laura Valentková." Zatím co se představovaly, šly chodbou směrem k výtahu. Vlezly dovnitř a maminka Matěje, teď už vlastně Jarmila, zmáčkla tlačítko s číslem 1. ,,Teď ti uděláme prohlídku pomocí ultrazvuku, abychom se podívali jestli je v tvém břiše všechno v pořádku. Nemáš se čeho bát, bude to jen studit." ,,Já se nebojím." Jarmila zaklepala na dveře a otevřela jí nějaká sestra, obě se usmály, pozdravily se a Jarmila hned strkala Lauru dovnitř.
Tady si lehni, řekla doktorka Jarmila a ukázala na lehátko. Laura poslechla a lehla si. Budeš si muset vyhrnout tričko, abych se podívala, pokračovala Jarmila. Potom co si Laura vyhrnula tričko dle rozkazů, jí doktorka dala na břicho gel a začala se pomocí ultrazvuku dívat, zda je vše tak jak má být. Po vyšetření, které trvalo asi čtvrt hodiny, doktorka byla velice pečlivá, nevynechala ani kousek břicha, nechtěla totiž nic zanedbat, se Laura vrátila na pokoj. Její pokoj měl jen pár postelí a všechny byly tak děsivě prázdné, stěny v pokoji byly vybledlé, pomalu se nedala poznat původní barva. Lauře ten pokoj připomínal její život, zešedivělý a prázdný, taky působil tak smutně a nikdo se o něj nestaral.
,,Ahoj tak ti nesu nějaké ty věci, co jsem ti včera slíbil." Laura se probrala ze svého rozumování a rychle se otočila, stál tam Matěj s taškou v ruce a úsměvem od ucha k uchu. ,,Jé ahoj, děkuji, to jsi nemusel." ,,Já vím, ale já chtěl, kdo jiný by ti sem něco přinesl?" Laura se zatvářila maličko sklesle, když to dořekl, docela jí to zabolelo. ,,Máš pravdu Matěji, ještě jednou moc děkuji." ,,Nemáš zač, tady máš tričko a šortky, promiň lepší jsem u sebe nenašel. Pak dál tady máme mýdlo, ručník, tady jsem ti koupil kartáček, snad máš ráda modrou. Abych nezapomněl ještě pasta." Laura skládala věci do skříňky u postele a pomalu se jí to tam začalo hromadit. Matěj jí pak ještě podal knížku na čtení. ,,Co tady vlastně děláš? Neměl bys být ve škole? navíc návštěvy pro kamarády jsou až od jedné nebo od dvou odpoledne, teď nevím, bylo to psané na dveřích." ,,Lauro je sobota a jinak mamka mě sem pustila." ,,No jo vlastně já bych málem zapomněla. Máš suprovou mamču Matěji, važ si jí, já takové štěstí nemám." Laura se zatvářila na chvilku smutně, ale pak se usmála, nechtěla si kazit tu chvíli, kdy za ní Matěj přišel. Začali si povídat a byli by si povídali celou věčnost, jenže Lauru volala sestra na oběd a tak Matěj musel jít.
Laura došla do jídelny a modlila se, aby bylo jídlo, které nebude chutnat jako pasta. Když už měla půlku oběda v sobě, byl vážně dobrý, jen trošku studený, ale to bylo Lauře jedno, nebyla tak rozmazlená, přišla za ní doktorka, aby jí řekla, že žádný nález nemá a že její břicho vevnitř je v naprostém pořádku. Když už chtěla doktorka odejít, Laura na ní zavolala, málem se u toho udusila jídlem. ,,Počkejte chvilku, můžu na vás mít malou prosbu?" ,,Sem s ní." ,,Víte bylo mi trapné to říkat Matějovi, ale brzo bych to měla dostat, tak jestli bych vás mohla poprosit, abyste mi koupila vložky. Dám vám peníze, to se nebojte." ,,To je dobrý, jen si peníze nech, budeš je potřebovat na prášky, které ti předepíšu. Neměj obavy, odpoledne ti je sem donesu." Lauře se ulevilo, myslela si, že se bude cítit trapně, ale necítila. Až teď jí docházelo, že je to úplně normální, smála se sama sobě, že se bála zeptat. Dojedla a šla na pokoj a na posteli ležel sešit a penál, na první stránce byl napsaný vzkaz, zapomněl jsem ti ho dát...Matěj. Laura uklidila sešit do skříňky a lehla si na postel. Dívala se do stropu a přemýšlela nad tím, co se za poslední dobu událo. Také přemýšlela nad tím, co bude dělat, co bude k večeři a jestli ještě dneska přijde Matěj. Nakonec usnula.
Když se vzbudila, na skříňce ležely položené vložky, Laura po nich sáhla a uklidila je už do téměř plné skříňky a zase si lehla a znovu usnula, protože její tělo bylo stále vyčerpané.