Navždy spolu (8.část)

Laura se probudila a málem spadla z postele, jak se lekla. Vedle ní seděl na židli Matěj a v ruce měl telefon, takže si ani nevšiml, že se Laura vzbudila. Až hluk převalování ho donutil zvednout hlavu a přesvědčit se, že Laura opravdu nespí. ,,Proboha to už mi nedělej, víš jak jsem se lekla?" Laura se pokusila nasadit úsměv, ale pořád v ní dozníval strach. ,,Promiň nechtěl jsem aby ses lekla." ,,No teď už je to jedno, co tu vlastně děláš, já myslela, že už dneska nepřijdeš." ,,No víš, slyšel jsem, že prý tu dělají skvělé večeře, tak jsem si řekl, že se stavím a ochutnám kousek té tvojí." Laura se začala smát. Matějovi se líbil její smích, byl lepší než slzy, které mu trhaly srdce. Lauřin smích byl tak nakažlivý, že se Matěj začal smát taky. Smál se tak moc, že ho bolelo břicho, ale on nemohl přestat. Držel se za břicho a smál se, né že by to bylo vtipné, co řekl, ale smál se tomu, jak Laura nemohla zastavit smích a jak se jí do očí vkrádaly slzy štěstí.
Když se konečně přestaly oba dva smát a v klidu si vydechly, no spíše se konečně nadechly, daly se do povídání. ,,Takže ty mi chceš sníst večeři jo?" ,, Celou ne, neboj se." Jakmile to Matěj dořekl, šibalsky se usmál a trošku šťouchnul Lauru do ruky. Ta se na něj podívala, přivřela jedno oko, změřila si ho pohledem a pak do něj taky šťouchla a potom vyplázla jazyk jako pes. ,,Tak za tohle ti tu večeři sním celou." ,,Klidně si dej, já ani nevím co bude, stejně nemám hlad." ,,Jenže jíst se musí! Hlavně ty teď potřebuješ do svého těla dostat vitamíny a všelijaké živiny, aby ses dala zase do pořádku a už tě nebolelo břicho." Matěj se tvářil jako profesor, snažil se být vážný, ale koutky úst mu trošku cukaly. To co říkal, myslel vážně, ale i tak mu to přišlo vtipné dělat Lauře kázání. ,,Já vím, neboj se, budu jíst. Jinak jsem ti ještě nestihla poděkovat za to, že jsi mě odvedl do nemocnice a nenechal mě v lese. Vážně moc ti děkuji i za to oblečení, kartáček a další věci, které si mi donesl. Díky, jsi úžasný člověk a jen díky tobě jsem asi ještě naživu." Matěj se podíval na Lauru, v očích se jí zračila vděčnost, dělalo mu dobře, to jak se na něj dívala. Doslova ho to hřálo u srdce, ale neviděl důvod, proč by mu měla děkovat. ,,Lauro nevím proč mi děkuješ, tohle by udělal každý, navíc jsem ti to chtěl přinést, aby ses cítila pohodlně a musím uznat, že to tričko ti vážně moc sluší." Lauře až teď došlo, že si oblékla to tričko. Vzpomněla si jak ho vyndala ze skříňky a přivoněla si k němu, takovouhle vůni nikdy necítila, byla to silná aromatická vůně, která člověka donutila si přivonět znovu a znovu. ,,Díky, moc pěkně voní, to zase musím uznat já a taky je hrozně moc pohodlné."
Večeřéééé ozvalo se z chodby. Laura s Matějem se na sebe podívaly a v tu chvíli jako by se zastavil čas. Laura nechtěla, aby Matěj odešel a Matěj zase nechtěl odejít a nechat Lauru úplně samotnou na celém oddělení. Sestra pomalu dojela s vozíkem až k Lauřině pokoji, koukla se dovnitř a řekla: Ty dneska nejíš? ,,Já už jdu, jen se rozloučím." Laura odpověděla sestře, ale ani na chvíli neotočila hlavou, stále se dívala na Matěje, jakoby ho najednou viděla jinak. ,,Už budu muset jít Lauro." ,,Já vím, je to škoda hezky se mi s tebou povídalo." ,,Mě s tebou taky." Matěj se zvedl ze židle a Laura se sunula z postele dolů. Sestra už se dávno šourala s vrzavým vozíkem směrem k jídelně a Matěj s Laurou se zase couraly ke dveřím, které vedly z pokoje. Vyšli ven a Laura si chtěla zavřít dveře od pokoje, měla ráda soukromí, i když v pokoji nebyla. Pomalu dávala ruku na kliku, když v tom se dotkla Matějovo ruky. Oba se na sebe podívaly, ale ani jeden neucukl rukou. ,,Chtěl jsem ti jen zavřít do pokoje." ,,Jsi hodnej, já to zvládnu sama." Nakonec teda dal Matěj ruku pryč a Laura zavřela dveře. ,,Už budu muset, tak ahoj a nech si chutnat a krásný sny." ,,Díky i tobě." Laura šla na večeři a Matěj šel na opačnou stranu k východu a pak ho čekal směr domů. Ještě než však opustil oddělení, otočil se, i Laura byla otočená. Zamávaly si a pak Matěj odešel pryč. Po cestě domů si pořád vybavoval ten pocit, když se jejich ruce střetly. Tentokrát Laura neměla ledovou ruku, je pravda že horká nebyla, ale už nebyla tak chladná jako předtím.
Doma si Matěj lehl na postel a chtěl přemýšlet a vzpomínat na Lauru, ale byl po dnešku unavený, že si jen vzal telefon a otevřel si v něm galerii. Měl v ní vyfocenou Lauru jak spí. Připadala mu tak roztomilá a zranitelná, měl pocit, že jí musí chránit. Připadal si i maličko divně a provinile, že si Lauru vyfotil bez dovolení a ani jí to pak neřekl, ale na druhou stranu byl za tu fotku nesmírně rád. Chvíli se pak ještě díval na telefon, ale pak ho vypnul, protože se rozhodl, že půjde spát, aby zítra opět mohl jít navštívit Lauru do nemocnice.