Nedůvěřivá 3.

„Docela mě tou svou vědomostí o mě samotné děsíš.“přiznala jsem. Pousmál se. „Řekni mi, pravý důvod, proč tohle všechno děláš.“řekl. „Co?“nechápala jsem. „Vyhýbáš se lidem a řežeš se. Nemluvíš ani s vlastní mámou.“řekl. „Řekla jsem ti ten důvod.“odpověděla jsem. „Ne. Neřekla.“řekl. Poodstoupila jsem od něj dál. „Chceš vědět pravdu?“zeptala jsem se téměř ustrašeně. Přikývl. „Slíbila jsem si, že opravdu nikomu nebudu věřit. Že už nikdy s nikým nepromluvím… Že se uzavřu do sebe…“řekla jsem. „Ztratila jsem i toho opravdového nejlepšího přítele… Mého psa…“posmutněla jsem. „Od té doby opravdu už nikomu nevěřím a tobě říkám všechno, když o mě všechno víš!“křikla jsem. „Nedávno jsem si málem podřezala žíly, ale zarazila jsem se. Chtěla jsem ještě chvíli zkusit žít…“řekla jsem a v očích jsem měla slzy. „Jessico ale proč? Proč si tak hloupě ubližuješ?“zeptal se. „Protože mě vy všichni nutíte!“vykřikla jsem. Došel ke mně a objal mě. Slzy se mi řinuly po tvářích a já si vzpomněla na ty kapičky krve na mých rukou… Najednou jsem si uvědomila, co se děje. Vytrhla jsem se mu z jeho objetí. „Nech mě být!“sykla jsem a rozeběhla se pryč. ‚Jak jsem se s ním mola bavit?‘proběhlo mi hlavou. „Jessico počkej!“křikl za mnou. Ignorovala jsem ho a běžela do školy. Naštěstí už bylo otevřeno a tak jsem vtrhla dovnitř. Seběhla jsem schody dolů do šaten a odemkla svoji skříňku. Hodila jsem tam svůj batoh a zamkla ji. Vyběhla jsem do prvního patra a vlezla do jedné z tříd. Zavřela jsem za sebou dveře a doběhla dozadu. Opřela jsem se o stěnu a v pláči se snesla k zemi. „Jessico!“slyšela jsem z chodby Joshe. Ignorovala jsem to a v klidu si brečela. Chvilku bylp na chodbě ticho, ale pak vtrhl do třídy. Zadržela jsem dech. „Vypadni!“vykřikla jsem. „Jess…“začal. „Vypadni a nech mě být!“vykřikla jsem. „Tobě nebudu nikdy věřit!“křičela jsem. „Prosím…“zašeptal. Zavřela jsem oči. „Ne! Už nikdy na mě nemluv!“křikla jsem. „Jessico…ty to nechápeš…“ „A co nechápu?!“vykřikla jsem. „Nech mě být! Nechci nic chápat!“křičela jsem. „Nechápeš to, že tě miluju…“řekl. Chtěla jsem něco říct, ale zarazila jsem se. „Jasně… To ti tak věřím!“prskla jsem naštvaně. „Ani mě neznáš!“křikla jsem. Pousmál se. „Vím o tobě všechno.“řekl. „Tak přestaň předstírat, že to není pravda.“řekl s tím jeho úsměvem. „Hmm… Ale já nejsem normální.“prohodila jsem. „A já snad jo?“zasmál se. Rozesmála jsem se taky a utřela si slzy. Přišel ke mně a pomohl mi vstát. „Věříš mi?“zeptal se. „Možná…“prohodila jsem a on mě políbil.