NEJMILEJŠÍ DRZOUN

Mělo to být jen na víkend. Dočasné řešení, nic víc.
V pátek mi zavolala známá z útulku:
— Máme dezinfekci, všichni psi musí na tři dny pryč. Vezmeš si jednoho? Malý, klidný, bez problémů.
„Malý“ bylo hodně odvážné slovo.
V sobotu ráno dorazil. Obrovský. Špinavý. A voněl, jako by zažil celý svět.
Vešel do bytu, rozhlédl se a bez váhání zamířil do ložnice.
Za pár minut spal přesně uprostřed mé postele.
— Hej! — zavolala jsem.
Otevřel jedno oko, povzdechl si… a spal dál. Jasně.
V neděli ráno jsem se probudila a zjistila, že moje toasty zmizely.
Stál v kuchyni s drobečkem na čumáku a díval se na mě naprosto bez výčitek. Jako bych mu něco vzala já.
— Ty jsi drzoun, — řekla jsem.
Ocas se rozvlnil radostí.
V neděli večer přišla zpráva:
„Zítra si ho vyzvednu. V kolik se ti to hodí?“
Podívala jsem se na něj. Ležel na gauči, zabíral většinu místa a měl tlapku položenou přímo na mém notebooku.
— Víš, že se zítra vracíš? — zeptala jsem se.
Zívnul.
Napsala jsem:
„A co když si ho chci nechat?“
Odpověď přišla okamžitě:
„To jsem věděla.“
Uplynuly tři roky.
Pořád krade jídlo ze stolu.
Pořád spí přesně uprostřed postele.
Pořád je drzý.
A čím dál častěji si říkám, že jsem ho nezachránila já.
On zachránil mě —
od tichých, nudných víkendů bez chaosu a smíchu.
Zdroj: Facebook - Životní příběhy