ZAVOLALA ŽENA A ŘEKLA:,,MÁM DÍTĚ S VAŠÍM MANŽELEM!"

Zazvonil telefon. Neznámé číslo. Zvedla jsem ho bez váhání, ruce ještě mokré po mytí nádobí.
Dobrý den, paní Martino? ozval se klidný hlas s lehkým západním nádechem.
Ano, poslouchám. Nerozčilujte se, prosím, to je důležité. Mám dítě s vaším manželem.

Nejprve jsem si myslela, že jsem špatně slyšela. Pak jsem se smála, že to asi vtip. A pak mi po těle zamrazilo, jako by se všude rozlila ledová řeka. Opřela jsem se o kuchyňskou desku, abych neupadla. Co říkáte? zašeptala jsem.
Petr řidič kamionu. Jezdí do Německa. Setkávali jsme se přes rok. Myslela jsem, že je sám. Mluvila pomalu, jako by si vše předem nacvičovala. Každé slovo dopadlo jako úder. Můj manžel, ten samý, který mi včera večer poslal SMS: Zůstanu déle, rozvážka se protahuje tentokrát měl druhou rodinu.
Dítě má sedm měsíců řekla žena. Nechci peníze, jen abyste věděla.
Telefon mi vypadl z ruky. Skleněný praskot rozřízl ticho. Podívala jsem se na kuchyň, na naše společné foto na lednici, a připadalo mi, že se mi rozpadl celý svět.

Nevím, jak dlouho jsem seděla na podlaze opřená o skříň. Čas přestal existovat. V hlavě dudlala jen jedna věta:,, Mám dítě s vaším manželem." Opakovala jsem si ji, jako by se tím mohla zmenšit její váha, ale každé opakování bolelo víc.
Večer volal Petr. Hlas klidný jako vždy.
Už je to za mnou, zítra přijedu. Něco mám přivézt? Zeptal se, jako by mluvil s kamarádem.
Zamrzla jsem. Chvíli jsem chtěla říct: Ano, přivez pravdu. Nakonec jsem jen tiše vydechla: ,,Přijď. Musíme si promluvit."
Přijel následující den. Kamion zaparkoval před naším blokem a já sledovala z okna, jak vystupuje unavený, nic netušící, že ten dům už není jeho domov. Vešel, objal mě reflexivně. Odpudila jsem ho.
Volala mi žena z Německa řekla jsem. Řekla, že má s tebou dítě.
Jeho tvář bledla jako papír ve vodě. Nechtěl nic zapírat. Sedl si a pár vteřin se díval na podlahu, pak začal mluvit.
Nechtěl jsem, aby ses o tom dozvěděla takhle. Byla to chyba, všechno se vymklo z rukou. Hlas se mu lámal. Na začátku to byla jen přátelská známost. Káva, rozhovor. Na parkovišti. Někdy člověk potřebuje, aby ho někdo vyslechl.
A pak jsi ji oplodnil přerušila jsem ostře. To stačí.
Zmlkl. Neměl už jak se bránit.
Nevěděla, že jsem ženatý doplnil po chvilce. Když otěhotněla, řekl jsem jí, že musím všechno seřadit. Že si vezmu úvěr, že pomůžu. Ale nedokázal jsem. Nevěděl jsem, jak ti to vysvětlit.
Z hněvu jsem přešla do chladu. Dívala jsem se na něj a cítila jen prázdnotu. Ten samý člověk, s nímž jsem prožila více než dvacet let, se mi zdál jako postava za skleněným panelem.
Proč? zeptala jsem se nakonec. Měli jsme přece všechno.
Přesně proto odpověděl potichu. Měli jsme moc rutiny, málo nás.
Poprvé jsem pochopila, že nevěra nevzniká jen z vášnivých chvil. Často z ticha, z nedostatku rozhovorů, z roky dříve nevyřčených slov. To ale neznamená, že bolí méně.
Vyšel z kuchyně, zanechal za sebou pach chladu a benzínu. Dveře se za ním zavřely a já spadla na židli. V domě zavládla ticho. Na stole stál jeho hrnek s čerstvou kávou. Chvíli jsem chtěla ho srazit, rozbít, zničit všechno, co mě ho připomínalo. Nakonec jsem ho jen posunula na bok.
Další den nezavolal. Ani další. Pak přišla SMS: Musím něco promyslet. Prosím, nezavírej dveře. Neodpověděla jsem.
Večer jsem otevřela počítač. Našla jsem její profil. Mladší, obyčejná. Na fotce držela dítě chlapce s tmavýma očima, tak podobný Petrovi, že se mi srdce sevřelo.
Nemohla jsem odtrhnout oči. Pak mi došlo, že její bolest je jiná než moje, ale skutečná. Žila také ve lži. Byla součástí té samé historie, kterou on psal bez našeho svolení.
Zavřela jsem laptop. Neplakala jsem. Neměla jsem slzy, jen obrovskou únavu. Všechna ta léta dopadla na mě najednou.
Uplynuly dva týdny. Dům byl příliš tichý, postel příliš široká. Zpočátku jsem čekala, že zavolá, přijede, stane ve dveřích s tím svým pohledem, který vždy rozbil jakýkoli hněv. Tentokrát nepřišel. Místo toho přišel dopis, obyčejná obálka, jeho rukopis, nerovný, jako by psal ve spěchu.
Neprosím o odpuštění začínal. Chci jen, abys věděla, že jsem to neplánoval. Nechtěl jsem vést dvojí život. Stalo se. Stydím se, že mi chyběla odvaha říct ti pravdu. Dítě je moje. Pomohu jim, ale nechtěl bych jejich život. Chci se vrátit, pokud mi dovolíš.
Četla jsem ten dopis několikrát. Každá věta zněla jinak jednou jako lítost, jindy jako výmluva. Nevím, co víc bolelo: Dítě je moje, nebo Chci se vrátit. Jak se vrátit na místo, které sis sám spálil?
Za několik dní pak přišel. Stál ve dveřích, hubený, se šedinami u spánků. Díval se na mě stejným pohledem, kterým kdysi dobýval svět. V ruce držel brašnu, jako by byl připraven na všechno.
Vím, že si tě nezasloužím řekl. Ale neumím bez tebe žít.
Neodpověděla jsem. Pustila jsem ho dovnitř. Posadil se ke stolu, kde jsme kdysi pili ranní kávu. Dlouze mlčeli. Pak jsem se zeptala: ,,A ona?"
Ví, že jsem se vrátil domů odpověděl tiše. Nechtěla mě zadržet.
Z té konverzace nevyšlo nic, žádné rozhodnutí, žádný slib. Jen prázdnota, která visela mezi námi jako něco, co nedokážeme pojmenovat.
Od té chvíle spíme v oddělených pokojích. On stále vaří, uklízí, opravuje drobnosti, které dříve neviděl. Já se učím žít s vědomím, že ne všechno lze poskládat, i kdyby chtěla celá armáda.
Když večer zhasnu světlo, myslím na to dítě na chlapce s Petrovýma očima. Přemýšlím, jestli jednou bude chtít poznat svého otce. A jestli pak budu schopná mu odpustit, dříve, než to udělá sám.
Nevím, jestli ještě dokážu milovat toho muže. Ale vím, že už nemohu žít ve lži. A to, i když bolí, je začátek pravé pravdy. Zdroj Facebook - Životní příběhy...