Někdy potřebuješ "jen" obejmout

Přesně věděl, co potřebuji. Stačilo mu jen se na mne podívat. Ty máš zas tak smutné oči, řekl, pojď ke mně, kočičko moje.
Někdy jsou chvíle, kdy prostě člověk potřebujete "jen" pohladit, obejmout, silně a dlouho, cítit to teplo a tu vůni a na nic u toho nemyslet...
Neváhala jsem ani vteřinu, prostě jsem ho objala, držela se ho skoro jako klíště a on dělal to stejné. Bylo to tak krásné až se mi z toho draly slzy z očí. Brzy je cítil na svém krku, tak mi je okamžitě lehce stíral prsty z tváří a ptal se, proč pláčeš?
Chtěla jsem mu říct úplně všechno, úplně všechno, co jsem měla v hlavě, začít jsem chtěla tím, že si chci sednout na zadní sedadlo, když on najednou řekl, sedneme si dozadu, ano? Jako by mi uměl číst myšlenky ...
Během několika vteřin jsem byla schoulená na jeho nohách, pevně jsem ho objala, on mne hladil ve vlasech. Poslouchali jsme rádio, nic jsme neříkali. A já si přála usnout, nechybělo mi v tu chvíli nic, cítila jsem se tak v bezpečí, všechny ty starosti a bolístky byly najednou pryč ...