Nevzdávej to 3. část

Takhle v pohodě to šlo několik měsíců. Až do doby než přišly první stresy z přijímaček. Ze začátku se to dalo všechno nějak zvládat. Všechno se zvrtlo tehdy, když se začal rozpadat kolektiv v naší třídě. Začala jsem mít opět ty hrozné myšlenky. Byl na mě velký nátlak ze všech stran. Chtěla jsem mít čistou hlavu. Mít v ní jen učení. Jenže jsem měla mnoho dalších povinností. Strach z toho, že se nedostanu na školu, přibýval s každým příkladem z matematiky, který jsem nebyla schopná vypočítat. Korunu tomu všemu nasadil můj bratr. Prohlásil, a teď cituji: „Na co se učíš, když ty přijímačky stejně neuděláš?!“ Nevím už přesně, co se tenkrát se mnou stalo. Lehla jsem si na postel. Pustila si smutné zamilované písničky a rozbrečela se. Chtěla jsem být sama. Jenže nešlo to. Vlezl ke mně opět můj bratr. Vyhodila jsem ho z pokoje. Už jsem na nic opravdu neměla nervy. V hlavě všechno popletené. Oči plné slz. Popadla jsem do ruky žiletku. Pamatuju si všechny ty pocity, které přišly, když jsem se poprvé řízla. Bylo to něco nového. Něco, co přináší obrovskou úlevu. Vnitřní úlevu. Tohle jsem vážně ještě nikdy nezažila.