Nevzdávej to 4. část

Dalšího dne jsem si uvědomila, že jsem Filipa strašně zklamala. Dlouho jsem přemýšlela, jak bych mu to řekla a jestli mu to mám vůbec říct. Za pár dní jsme spolu byli venku. Tehdy se mi naskytla přiležitost, že bych mu to všechno mohla říct. Jenže zkuste si to. Když se na mě Filip podíval jeho krásnýma modrýma očima, nebyla jsem schopná mu to třeba jen naznačit. Měl tak sladký úsměv a skvěle jsme si povykládali snad úplně o všem. Večer mi to nedalo a zase jsem přemýšlela, zda mu to říct nebo ne. Opět jsem se rozbrečela.

Takhle to šlo celý týden. Říct mu to, či ne? Když mu to neřeknu, nic se mezi námi nepokazí. Všechno bude v pohodě. Ale zase to nebude vůči němu fér. Když mu to řeknu, můžu o něj přijít. Všechno, co mezi námi je, se může pokazit. Pořád jsem váhala. Jednoho večera jsem to už nevydržela. Už si pořádně nepamatuju, co jsem mu napsala. Myslím, že to znělo nějak takhle: ‚Filipe, víš, měla bych ti něco říct. Jak jsem nedávno měla ty moje nálady, víš, jak jsem se chtěla řezat. Teď toho lituji ale sklamala jsem tě.‘ Skočil mi do toho se slovy: ‚Opravdu jsi mě sklamala. Víš, co to teď znamená? Je mezi tím vším, mezi náma konec!‘ Byl na mě opravdu naštvaný a smutný z toho co jsem provedla. Vzpomínám si, že to byla ta nejhorší doba, jakou jsem zažila. Nedokázala jsem se s ním hádat. Nedokázala jsem žít bez dne, kdybych si s ním nepsala. Den bez jeho úsměvu nebyl dnem. Byla to temná, černočerná, studená noc. Taková noc, které se každý bojí. Ta noc, ve které přichází ty nejhorší noční můry. A ta moje noční můra se jen mou vinou uskutečnila.