O lásce, porozumění a strachu

Dřív jsem si s nějakými kluky vůbec nelámala hlavu. Fajn, v minulé škole se mi líbil jeden kluk, ale nikdy jsem mu to neřekla. Myslela jsem, že je to pravá láska, ale neměla jsem šanci. Byl zamilovaný do mé nejlepší kamarádky. Žárlila jsem, ale nemohla jsem vyjít s pravdou ven - na mé nejlepší kamarádce mi záleželo víc než na komkoli jiném.Ne že by s tím klukem vyloženě chodila, chodili spolu s přestávkami, na diskotékách jí vyzíval k tanci, ale přestože ona sama vždycky tvrdila, že s ním chodit nechce, bylo jasně vidět, že by jí to rozhodně nebylo proti srsti. A tak jsem já jen zůstávala stranou a těšila se z vědomí, že ho můžu každý den vídat. Abych zakryla pravdu - že se mi líbí (že ho miluju)-, chovala jsem se k němu trochu nadřazeně. Říkala jsem mu, že je to debil, ale taky ne pořád - většinou jsem ho oslovovala jeho pravým jménem. Ale on ze mě měl respekt, to bylo jasně vidět, ale vždycky o mě říkal, že jsem jeho nejlepší kamarádka. Měla jsem ho ráda, a on mě taky. Brečela jsem, když jsme odcházeli na jinou školu (na gympl). On nebrečel, já jsem ale taky nebrečela před ním, jenom doma. Bylo mi tak líto, že jsem nestihla vyjádřit svoje city. Teď už bylo pozdě.
Na nové škole jsem hned první den zkusmo přeletěla kluky pohledem, hodnotila je. Jen málo z nich prošlo mým testem. Jeden z nich byl úplně úžasnej. Byl to ten nejhezčí kluk, jakého jsem kdy viděla. Byl to přesně můj typ. Hluboké hnědé oči, rozcuchané tmavé vlasy a tmavá pleť. Byl prostě boží.
Začala jsem se s ním kámošit, vyvinul se mezi námi postupně pěkný kamarádský vztah. Ale to jen do té chvíle, než začal můj idol šikanovat a mlátit jednoho autistu. Ten sice byl celkem směšnej, ale on za to přece nemohl. Můj idol se mu smál, nadával mu a občas mu i jednu vrazil. Ten kluk se vůbec nemohl bránit. Byl přece postiženej a to vůbec nebyla jeho chyba.
Toho nádhernýho kluka jsem tedy zavrhla. Už jsem se s ním nechtěla ani kámošit - byl pro mě vzduch. Zdálo se, že je mu to jedno. Občas, když seděl za mnou, do mě kopal a šťouchal do mě. Já jsem mu to ale vracela, čímž jsem si vysloužila kázání naší češtinářky, která vypadala jako obrovský hřib a chovala se vždycky podle ,,mravních zásad" , které nám denodenně hustila do hlavy.
Rozhodla jsem se, že mi kluci můžou vlézt někam. Byla jsem mým bývalým idolem tak zhnusená, že jsem se na ně vykašlala. Pak to ale přišlo.
Vždycky, když jsem ho uviděla, podlomila se mi kolena a já na chvilku přestala dýchat. Byl jako cenný poklad, jako z nějaké pohádky. Vzhledově nestál za moc,byl moc malý, menší než já a oblečení nosil taky nic moc. Většinou měl na sobě kostkovaný košile a manšestráky, ale to mi nevadilo. Vůbec jsem na něm totiž nehodnotila vzhled, ale povahu.
Vždycky jsem šíleně ráda psala příběhy. Hned po pár hodinách slohu jsem zjistila, že on je také blázen do psaní, literatury a knih. Byl trochu psycho - měl filozofickou povahu, byl to snílek se zvláštním nadhledem na život. Byl to snad jediný člověk na světě (kromě mojí nej kámošky), se kterým jsem se mohla inteligentně bavit o literatuře, mých názorech, mohla jsem mu říct, co mě zrovna napadlo. On mi taky vyprávěl spoustu věcí. Vyprávěl mi o své babičce, jak, když byla ještě malá a bydlela ve vesnici, dostala zprávu, že vesnicí budou procházet nacisté. Protože byla židovka, samozřejmě se začala bát, tak se svým starším bráchou utekla z domu a společně se rozhodli, že se schovají v dutině starého stromu v nedalekém lese. Ten kluk mi pak vyprávěl, o tom, jak se tam celé hodiny krčili strachy, zatímco po lese pochodovali nacisté. Poslouchala jsem ho a jako bych sama cítila tu úzkost, slyšela dupání bot nacistů na lesním jeličí, jako bych já sama byla v dutině toho stromu společně s tím klukem. A v tu chvíli jsem pochopila, že jsem do něj až po uši zamilovaná.
Neřekla jsem mu to. Postupně jsem cítila, jak zapadám do těch samých kolejí, jako na minulé škole. Chtěla jsem mu to říct, ale když už na to mělo dojít, nedokázala jsem vydat ani hlásku. Šíleně jsem mu to chtěla říct, ale hrozně jsem se bála, že tím zničím naše přátelství.
Kdybych to někomu řekla, nikdy by to nepochopil. Proto se potřebuji vypsat - pročistit si hlavu. Možná mi tím psaním i něco došlo - že nemůžu být pořád zticha, čekat, že on udělá první krok. Možná budu asi muset sama převzít iniciativu. Chopit se otěží.