Nemá cenu žít

Jen ztěžka jsem se držela na nohou a svět se mi pod přívalem slz měnil v mlhavou rozmazanou clonu. Snažila jsem se chovat statečně, nést to tak, jak to bylo, ale měla jsem pocit, že navždy zůstanu v tomhle neskutečném světě bolesti a neštěstí, kde mi není dovoleno jíst, spát ani dýchat. Je dovoleno jen trpět, trpět za chyby jiných, za odmítání a za slzy, moře, záplavy slz..., derou se na povrch a já vím, že mě to nikdy nepřestane bolet. Amorův šíp se zabodl do srdce příliš hluboko a není možné ho vytáhnout. A s každým pohybem, s každou myšlenkou rozdírá krvavou ránu víc a víc. Každou vteřinou mám pocit, že zemřu a doufám, že se to stane, protože bez něj na tomto světě žít nechci. Ale tělo mě neposlouchá, chci zemřít na zástavu srdce, bez dlouhých okolků... Přemýšlím, jestli srdce může puknout žalem, jestli se mi může prostě roztrhnout na dvě části tou nekonečnou bolestí, kterou cítím a hlodá mě zevnitř a týrá...
Ale tělo nechce samo zemřít žalem, tak mu musím pomoct. Shýbám se dolů ke svým nohám, leží tam dýka a její ostří se v měsíčním světle zlověstně třpytí. Mířím dýkou na sebe, ale pak zaváhám... Opět dýku položím, popadnu kus papíru a inkoustové plnící pero. Sedám sei za židli, koušu pero, přemýšlím. A pak píšu.Pero se mi rozjíždí po stránce, můj rukopis je nečitelný vztekem. Každou chvíli skápne dolů slza a rozpíjí papír a písmo je k nepřečtení.
Vypisuji se ze svých pocitů alespoň hodinu, brní mě ruka, ale já vím, že jsem mu nechala do života dopis, který jeho srdce až do smrti bude naplňovat výčitkami a bolestí. Kdyby tak tušil, co teď cítím já...
Opět si beru do ruky dýku, ostří je dlouhé a ostré a třpytí se, leskne a předvídá tak předzvěst smrti. Nemůžu tomu uvěřit, kde se ve mně bere ta odvaha, ale já to musím udělat, vím, že je to jediná možná cesta, která vede k blažené nevědomosti a tichu, dlouhému tichu...
Nadechuji se, zavírám oči, nechi to vidět. Uvažuju, že bych napočítala do deseti, ale pak to zavrhuji, nejsem schopná snést další mučivou bolest, psychickou bolest.
,,Miluji tě." šeptám a zabodávám dýku do hlubin svého zlomeného srdce.