Will, lesní muž - Starý chrám

Will stál před malou lesní chaloupkou a štípal dříví na oheň. V kůlně za chaloupkou už jim s matkou pomalu docházela jeho zásoba a Will proto ten den trávil jeho štípáním celou dobu už od rána. Slunce sálalo a Will měl košili celou propocenou. Otřel si lesklé čelo a dopřál si krátkou pauzu. Posadil se na dřevěný špalek a odpočíval. Pohlédl na hromadu dříví u vchodu do chaloupky, kterou naštípal. Mohla by jim vystačit asi tak na tři týdny. Někteří lidé tento problém řešili tak, že každý týden naštípali malé množství dříví, to ale Will považoval za nesmysl. On si spíš dělal železné zásoby dřeva, většinou tak na několik měsíců a pak po tu dobu měl vystaráno. Usoudil, že odpočinku už bylo dost, tak vstal a dal se znovu do štípání dříví. Jeho matka byla na procházce v lese. Dřív se jí bál tam pustit samotnou, vždyť měl sám dost nepříjemnou zkušenost s Přízrakem. Toho sice zabil, stále se však v lese pohybovala spousta nebezpečných zvířat i lidí, kterým by se jeho matka neubránila. Pochopitelně, že měl o ni strach. Ona ho ale uklidňovala a prosila tak dlouho, až svolil a sem tam jí dovoloval se jít projít samotnou do okolí. Jeho matka tvrdila, že je to pro ní opravdový balzám na duši, tiše a klidně se procházet sama tichým lesem a přemýšlet o možném i nemožném. Will chápal, co tím myslí – sám vždy, když procházel prázdným lesem, zažíval divoký, nespoutaný pocit štěstí a uspokojení, rád v tichém lese pociťoval smíšené pocity, uvažoval o myšlenkách,které by ho jinak ani ve snu nenapadly, o samé podstatě světa a života. Na vycházkách do lesa také často zabíjel – jen zvířata, a jen pro obživu, samozřejmě. Bylo mu jich líto, ale věděl, že je to prostý koloběh života, člověk zabíjející zvířata. Nikdy je ale nezabíjel zbytečně, to nikdy nedělal. Takové chování považoval za špatné a kruté.
Will se zamračil. Chtěl s rychlým rozmachem přeseknout sekerou dřevěný špalík vejpůl, ale zarazil se uprostřed pohybu. Něco zaslechl. Otočil se směrem k lesu a ze sekery v jeho rukou se rázem stala válečná zbraň, připravená k útoku. Tichý šramot v lese ho vyváděl z rovnováhy. Tušil, že jde jen o výplod jeho mysli – od setkání s Přízrakem viděl strašidla úplně všude. Počkal, až se neznámý tvor přiblíží. Udělal pár kroků dopředu a připravil se k útoku. Křoví se zachvělo, ozval se zvuk kroků...
A k houštiny se vynořil myslivec Robin s širokým úsměvem na rtech.Will překvapeně zamrkal a s úlevou upustil sekeru na zem. Rozběhl se k Robinovi a objal ho. Šlo to špatně, protože Robin byl tak o čtyři stopy vyšší než on.
,,Robine!“ zvolal Will šťastně. ,,Kde se tady bereš?“ poplácal ho po zádech.
Robin se usmál. ,,Chtěl jsem tě navštívit už delší dobu, abych se poptal, jak se ti daří. Vidím, že dobře. Matka je v pořádku?“
,,Nikdy jí nebylo líp. Viděl jsi Ydmattu?“ zeptal se Will.
,,Jednou nebo dvakrát jsem ji zahlédl na tržnici. Ale to víš, ona většinu času tráví v té svojí jeskyni pod zemí.“
Will pokýval hlavou. ,,Nechceš uvařit čaj?“ zeptal se Robina.
,,No, mám tady ještě nějakou práci... Ale proč ne?“ Robin se mile usmál a spolu s Willem vešel do chaloupky.
Will nalil do malého kotlíku trochu bylinkového čaje a zevěsil ho nad plápolající oheň v rohu místnosti. Nazelenalá voda v kotlíku se začala vařit a bublat. Will mezitím připravil hrnky a posadil se na dubovou židli ke stolu naproti Robinovi.
,,Víš ty Wille, o něčem, co se děje ve vesnici? Máš nějaký kontakt s okolním světem?“ zeptal se Willa Robin se zájmem.
,,Moc ne. Totiž, byl jsem párkrát na tržici, kupovat i prodávat, ale nezaslechl jsem žádné vesnické drby, jestli máš na mysli tohle.“ odpověděl po pravdě Wil.
,,Tak to jsi o moc přišel, kamaráde. Celá vesnice je jako vosí hnízdo. Není tady nikdo, kdo by o tom ještě nevěděl. O tom chrámu.“
,,Jakém chrámu?“ ve Willovi hned vzplála zvědavost k neznámému.
,,Ale, neříkej mi, že jsi o něm ještě neslyšel!“ podivil se v úžasu Robin.
,,Ne nikdy.“ přiznal Will.
Robin nespokojeně mlaskl. ,,No, určitě ale musíš znát příběh o pastýři Edmundovi. O tom obyčejném pasáčkovi koz ze selské rodiny. Ten přece určitě znáš. Je to legenda.“
,,No... něco mi to říká. Pokračuj prosím.“ vybídl Robina Will.
,,Edmund byl velmi mladý a velmi chudý. Byl také chytrý, ale nevěděl toho příliš o životě za malou lesní stodůlkou, kde žil se svojí početnou rodinou.“ Robin po Willovi loupl očima. ,,Byl jen obyčejný pasáčkem koz. Celé dny trávil na malém kopečku, hlídal kozy a u toho si pískal na píšťalku. Jednoho dne ale zničehonic přišla bouřka. Kozy se zalekly hlasitých hromů a velkých blesků, takže se rozutekly na všechny strany. Edmund rychle běžel za tou největší z nich, za svým nejcennějším kusem. Doufal, že chytí alespoň tu. Utíkal za kozou kesem, ale po chvíli se mu ztratila z dohledu. Bez cíle bloudil lesem, a doufal, že najde pár zatoulaných koz, ale nedařilo se mu to. Pak mu náhle přímo před nosem proběhla ta jeho největší. Tak hned utíkal za ní. Koza se pak protáhla puklinou v jedné skále a zmizela uvnitř. Edmund neváhal a protáhl se tam s ní. A dál se o něm neví nic. Z té sály se nevrátil. Legenda praví, že uvnitř skály nalezl nevídané bohatství. O té skále se jinak mluví také jako o chrámu.“
,,A proč se tím teď lidé zabývají? Vždyť se to stalo pře několika stovkami let! Myslel jsem, že lid už ten příběh bere jen jako legendu, ne jako skutečnost“ namítl Will.
,,Ano, to do minulého týdne také bral. Jenže před týdnem odešel jeden obchodník z vesnice na lov do lesů a už se nevrátil. Nejspíš se ztratil někde v okolí toho místa, kde se před těmi stovkami let ztratil pasáček Edmund.“prohlásil tajuplně Robin.
,,To může být náhoda. Třeba ho tam roztrhalo nějaké zvíře. To se stává každou chvíli.“ oponoval stále Will.
,,Také jsem si to myslel. Jenže, Wille, představ si, co kdyby to náhoda nebyla.“
Will pokrčil rameny. ,,Uvnitř skály by byl poklad.“ sdělil.
Robin nadšeně přikývl. ,,Ale tady nejde jen o poklad, Wille. Kdybys tu jeskyni našel - “
,,Počkat, počkat!“ skočil mu do řeči Will. ,,Mám dojem, že tady nikdo nemluvil o mně a o tom, že bych měl zase riskovat život.“
,,To je jedno, tak o tom mluvím teď.“ prohlásil Robin. ,,Jde o to, Wille, že kdybys tu jeskyni našel, nenašel bys s ní jen poklad, ale dokázal bys i vyplnit i důležitou část našich dějin. A nazapomínej, že tady jde i o tvou slávu. Pokud provedeš další hrdinský skutek, je velká neděje, že tvoje jméno vstoupí do dějin.“
,,O to já nestojím.“ odfrkl si Will. ,,To s Přízrakem byla jen nešťastná náhoda a já si ten strach nijak zvlášť netoužím zopakovat.“
,,Ani za cenu lidského života?“ zeptal se prosebně Robin. ,,Pokud vyrazíš včas, máš pořád ještě šanci toho chudého obchodníka zachránit.“
Na to Will nic neřekl. Jeho mozek pracoval na plné obrátky.,
,,Rozmysli si to dobře, Wille.“ řekl Robin a odešel.
A toho čaje se ani nedotkli.


Will se vyzbrojil lukem a loveckým nožem. Přes rameno si přehodil mošnu se skromnou zásobou potravin a mapou lesa. Přes záda si připásal i toulec se šípy. Vešel do světnice, kde jeho matka pletla čepici.
,,Matko?“ zeptal se jí zdráhavě.
Odvrátila oči od pletení a usmála se na něj. ,,Ano, synku?“
,,Jdu na trh, asi dvacet mil odtud. Je to pěšky docela daleko, takže se vrátím asi tak za čtyři, možná pět dní. Ale kdyby mi to trvalo déle, neboj se, ano?“
,,Dobrá Wille. Ale proč tak daleko? Tady ve vesnici je přece trh každou neděli a velký trh jednou za měsíc. Nenemáhej se, radši jdi tam. Je sobota, zítra bude trh.“ namítla matka.
,,No...“ Will s takovýmhhle zádrhelem nepočítal. Nechtěl svoji matku děsit představou, jak někde riskuje život, takže se radši vymlouval. ,,Mám se tam sejít s jedním kamarádem. S Xerrisem.“ plácl neuváženě.
,,Myslela jsem, že s Xerrisem jsi nemluvil od té doby, co jsme odjeli ze zámku.“ namítla jeho matka.
,,To ano, proto se s ním taky chci sejít.“
Matka vzdychla. ,,Tak dobrá. A buď na sebe opatrný!“
,,To jsem vždycky.“
Will z chaloupky odešel s prazvláštním pocitem. Doufal ze všech sil, že se tam ještě vrátí, ale jistý si být nemohl – otvor ve skále už v sobě pohřbil dva lidi a Will se obával, že ho čeká stejný osud. Stejně se ale dal do pochodu, pravá, levá, a ničím se nezdržoval. Nevěděl přesně, kde starý chrám je, ale bylo veřejně známé, kde se nachází pahorek, na kterém postihla pasáčka Edmunda před mnoha staletími bouřka. Právě tam se Will rozhodl se svým pátráním začít.
Will šel tichou krajinou a naslouchal tichému ševelení listů stromů a zpívání ptáků v jejich korunách. Luk měl přehozený nenuceně přes rameno, tiše si pískal a nerozhlížel se napravo ani nalevo, jen tvrdě postupoval za svým cílem. Když ho začala zmánaht únava a měl chuť si lehnout na travnatou zem a odpočívat, vždy si připomněl, že bez jeho pomoci zemře cizí obchodník v chrámu sám, smutný, hladový a žíznivý. To mu dodávalo sílu a pohánělo vpřed. Měl s sebou sice jídlo, ale to si šetřil na později. Nevěděl, jestli nebute v chrámu muset zůstat déle, jestli chrám třeba není bludiště a on v něm nebude muset dlouho bloudit, aby našel cestu ven...
K poledni Will usoudil, že má nárok na krátký odpočinek, tak zastavil, a svalil se na zem podél cesty. Napil se a opláchl v nedalekém potůčku a po chvíli opět vyrazil na cestu. K večeru našel pěkný rovný plácek, který si zvolil pro své tábořiště. Z mošny vytáhl kus buvolí kůže a pomocí tenkých kožených provázků ho přivázal a napjal mezi čtyři stromy, stojící blízko u sebe. Pak v okolí natrhal dlouhé pruhy měkké trávy a listy kapradí a vystlal si jimi zem pod kůží. Nebylo to tak pohodlné, ale jemu to stačilo. Byl zvyklý spát venku, protože při svých loveckých výpravách tak často musel nocovat.
Svůj luk si nechal u nohou, hned vedle s položeným šípem, aby, kdyby ho něco v noci přepadlo, to mohl rychle zastřelit. Nejdřív chvíli uvažoval o tom, že by se nenavečeřel, ale pak se rozhodl, že na zítřek bude potřebovat sílu, tak snědl pár kusů sušeného ovoce. Myslel si, že jídlo ho trochu zprostí pocitu hladu, ale protože ho bylo jen málo, stalo se to přesně naopak. Měl pak ještě větší hlad.
Tu noc se mu usínalo špatně. Byla mu zima, bál se a měl hlad. Stejně ale nakonec usnul, i když jen neklidným spánkem, plným nočních můr.
Když se druhý den probudil a po skromné snídani začal balit svoje primitivní tábořiště, v duchu celou dobu tiše proklínal Robina. Už teď litoval svého rozhodnutí. Tohle bylo něco jiného než Přízrak. Přestože Přízrak byl jen černý oblak mlhy, dalo se do něj bodat a sekat, dal se zabít. Kdežto teď Will vůbec netušil, jaké nástrahy mu chrám přichystá.
Celý den se během pochodu pokoušel najít nějaké zvíře, které by mohl ulovit, ale nedařilo se mu to. Spatřil sice jednoho zajíce, ale ten mu jen rychle přeběhl pod nohama, než na něj vůbec stačil zamířit. Štěstí mu nepřálo a měl čím dál tím větší hlad. Jídla si s sebou moc nevzal, protože s sebou nechtěl brát moc velký náklad. Teď toho ale litoval. Už ale zažil horší hlad, tak statečně pokračoval dál.
Cítil se nekonečně prázdný, ale nebylo to jen hladem. Když před měsícem porazil Přízrak, měl na své straně pomoc od Ydmatty. Kdyby neměl její kouzelnou bylinu, těžko by Přízrak porazil. Teď Ydmattinu pomoc neměl a věděl, že ve starém chrámu se bude muset spoléhat sám na sebe. Bez ohledu na to, co říkal Robin, Will neviděl žádnou naději. Jistě, mohl to vzdát. A několikrát za to dopoledne to málem udělal. Nebyla to přece jeho povinnost. A Robin by to pochopil. Musel by. Jenže Will to nevzdal. Postupoval dál a na mysli se mu při každém kroku zjevovala krutá pravda – že nemá šanci na přežití.
Okolo poledne dorazil k malému kopečku, malé pastvině, kterou pokrývala svěží zelená tráva. Byl na ní sám. V místě, kde pastvinu ohraničoval les, byl malý náhrobek. Will k němu poklekl. Neuměl moc číst, ale nápis přelouskal. Byl hrubě a ve spěchu vytesán do kamene.

R.I.P.
Edmund Michelson
Zemrel kvuli cestnosti a vernosti ke své práci

Will poznal, že je u cíle své cesty. Posadil se na pahorek a k obědu snědl pár sucharů. Pak chvíli tiše seděl na kopečku a přemýšlel, tříbil své myšlenky. Neměl tušení, kam tehdy Edmund mohl za kozou běžet, nemohl to podle žádného vodítka poznat. Koneckonců, stalo se to před několika stovkami let. Rozhodl se, že prozkoumá nejbližší okolí. Vlastně ani nevěděl, jak skála vypadá, ale bylo mu to jedno. Myslel jen na to, jak zachránit toho člověka, který byl v jeskyni uvězněný.
Vydal se opět na cestu. Luk držel v ruce. Očima pročesával les a ostražitě se krčil k zemi. To vlastně ale stejně moc nemusel – jeho výška nemohla být vyšší než výška průměrného dvanáctiletého dítěte. Ale to se mu teď skvěle hodilo, když chtěl být skrytý a nenápadný. Občas z mošny vytáhl mapu a podíval se do ní, ale nebyla mu moc platná – používal jí jen, aby věděl, jak daleko je přibližně od pahorku.
Nemyslel na strach z neznámého. Když se na cestu vydával den předtím, nebyl vůbec sebevědomý. Ale teď, když přemýšlel o tom, jak pokořil a zabil Přízrak necítil už motýly v břiše, ruce se mu nechvěly strachem, ale zůstaly mu pevně natažané, jak lukem mířil před sebe. Plížil se tichým lesem jako kočka. Srdce cítil až v krku, ale jeho tlukot ho nijak nevyváděl ze soustředění, naopak. Připadal si rychlejší, hbitější. Jako by byl opět pod vliem kouzelné byliny.
Zastavil se pod malým výstupkem zeminy, aby se podíval do mapy, když uslyšel podivný zvuk, jakési škrábání nehtů o kůru stromu. Srdce mu spadlo o půl metru dolů. Jen klid, uklidňoval bezvýsledně sám sebe. Opatrně vzal luk a napjal jeho tětivu. Rychle se vynořil se svého úkrytu a vystřelil po zdroji zvuku. Jeho šíp se zabodl do nedalekého stromu.
Opatrně k němu přišel a vytáhl ho z něj. Až tehdy si všiml, že ve stromu je něco vyryto.

Až k cíli svému štěstí dojdeš,
začneš se brzy bát,
a když hladem, žízní pojdeš,
zemřít si budeš přát.
Však slyš mladíku, poslouchej,
čas vysvětliti mi to dej,
důvod, proč přišel jsem zde zas,
proč právě teď, proč v tento čas.
Až v prach obrátí se kosti tvé,
tak, jak kdysi i ty mé,
a až tvé vnitřnosti zetlejí,
by i ty mé k Bohu letěly,
a až pojde tvůj smích i hlas,
na domov vzpomeneš si zas.
Nepoznáš již štěstí květ,
odtud již není cesty zpět!
Však slyš mě přec, i poslouchej,
a i mě pokoj věčný dej,
pomoz mi, pomoz, příteli,
by i ty kosti tvé zetlely.
Až hvězdnou oblohu přetne mrak,
do života ti vstoupí strach,
štěstí tvé obrátí se v prach,
a bohatsví, stane se ti vrah...

Will na nápis jen dlouhou dobu zíral, neschopný slova. Nepochyboval o tom, že je to vzkaz určený jemu. Co to mělo znamenat? Kdo ho do stromu vyryl? Nejspíš pasáček Edmund. Ale to byla přece hloupost. Ten už musí být mrtvý.
Will postupoval lese dál, teď ale ještě obezřetněji. Bál se. Hodně se bál. Neviděl možnost, jak z toho vycouvat. Věděl, že když to vzdá a odejde, nikdy si to neodpustí. Připadal by si jako vrah, který nepomohl člověku, když to potřeboval.
Náhle před sebou uviděl podivnou skálu. Sahala vysoko k nebi, její vršek byl až kdesi v nedohlednu v oblacích. Její barva byla temně, šmolkově modrá a přímo uprostřed skály byla velká trhlina, jako by ji rozčísl blesk. Will zastavil a vydechl. Pochopil, že je u cíle. Rozhlédl se, jestli neuvidí něco, co by naznačovalo nedávnou přítomnost obchodníka a spatřil kruh ohořelé trávy, posypaný jemným popelem. To naznačovalo, že tam nedávno někdo tábořil. Mohl to sice být obchodník, ale také to mohl být někdo úplně jiný, který se skálou nemá nic společného. Will k němu přistoupila jemně prášek prohrábl rukou. Byl ještě teplý. Což ale muselo znamenat, že že obchodník tady tábořil před méně než... Will pročísl rukou vzduch a zjistil pibližnou teplotu... před méně než čtyřmi hodinami. To ale neodpovídalo tomu, co mu před dvěma dny říkal Robin. Will nad tím zkusil na chvíli uvažovat, ale pak jen zavrtěl hlavou. Na přemýšlení neměl hlavu.
Chvíli zaváhal, než se jako liška protáhl bokem skulinou ve skále. Luk nemohl držel pořádně napjatý, takže z náprsní pochvy vytáhl malý lovecký nožík a držel ho před sebou. Nebylo skoro vůbec možné s ním nepřítele zabít, ale dokázal ho s ním zranit a navíc se teď cítil daleko bezpečněji.
Náhle se ozval dutý zvuk a on se zděšeně otočil. Nemohl moc hýbat hlavou a tak se o skálu trochu praštil, ale ani mu to moc nevadilo. Pokračoval v cestě a vnímal jen zběsilý tlukot svého srdce a tiché šourání svých bot, jak postupoval kupředu do neznáma.
Náhle spatřil ostré světlo, které vycházelo z konce chodby. Nebylo to sluneční světlo, byl to jas, ostrý jas, který mohlo vydávat jen ryzí zlato. Will přidal do kroku...
Stanul v úžasu ve velké kruhové místnosti, tak obrovské, že nedohlédl na její konec. Srdce se mu rozbušilo nad krásou té místnosti. Vydechl a jako v extázi zíral před sebe, neschopný slova. Nedokázal uvěřit, že to dokázal, že je konečně tady – ale hlavně nevěřil tomu, co viděl.
Na hromadách ležely tisíce drahých kamenů, zlata, stříbra, drahých klenotů, šperků a cenných šatů a bot. Po stranách místnosti stálo asi dvacet obrovských zlatých soch s očima z drahých kamenů. V rukou třímaly masivní zlaté, stříbrné a bronzové zbraně, kopí, meče a štíty. Na hroadách v místnosti se třpytily bronzové pásy, tenké vylisované plátky zlata a ty nejdokonalejší zbraně, jaké kdy Will viděl. Byly zdobené drahými kameny, rubíny, safíry a smaragdy, byly perfektně vyvážené a dokonale lehké jako pírko, tak úžasné a perfektní, že by s nimi i malé dítě porazilo obrovskou armádu. Kromě obrovských hromad velkých špalků zlata a drahokamů velkých jako vejce byly po zemi rozsypány velké zlaťáky.
Will doopravdy nemohl uvěřit tomu, co viděl. Zapomněl na to, proč tady je, zapomněl na svůj život. Poklekl a zvedl meč s obrovským safírem uprostřed. Jeho jas naplňoval celou místnost a málem ho oslepil. Will na něj několik minut jen tiše zíral, naprosto neschopný slova, uchvácený krásou svého okolí. Cítil, jak mu srdce zběsile tluče, ruce měl zpocené a stále se nehýbal. Nevyvinul žádnou snahu se podívat, jestli v obrovské místnosti nikde není cizí obchodník. Nezajímalo ho to.



Král seděl zabořený v hlubokém křesle a na čele se mu vytvářely vrásky soustředění. Mnul si kořen nosu, což dělat jen když byl hodně rozrušený. Naproti němu stál Robin s hlavou hrdě vztyčenou a snažil se svůj trest nést stejně hrdě, ale moc se mu to nedařilo. Celý se potil.
,,Robine.“ vydechl král. ,,Jak jste ho tam mohl poslat? Je to ještě kluk.“
Robin se krátce trhavě nadechl. ,,Zvládl Přízrak, můj pane, takže určitě není ztracený případ.“
,,To neříkám. Jenže tehdy měl na své straně Ydmattu. Zvládl to jen díky jejímu kouzlu.“ prohlásil král a potil se při představě, že Will se pokouší dobýt svatyni z legend, kde ho čeká jistá smrt.
Robinova hruď se vzedmula a on měl chuť králi jednu vrazit, ten pocit ale překonal. ,,Will to zvládl, protože na to měl. Byl schopný Přízrak porazit. S tím Ydmattina bylina neměla nic společného. Myslíte, že by Přízrak dokázal zabít, kdyby nedokázal přesně mířit šípy! Samozřejmě, že ne. Bylo to jen na něm, na jeho schopnostech.“
Král ho mávnutím ruky odbyl. ,,Jistě, jistě. Jenže...“
,,Co se děje?“ zeptal se Robin.
,,Robine... Já, mluvil jsem s Ydmattou.“
Robina podvědomě zamrazilo. Z té stařeny měl vždycky hroznou hrůzu, přestože věděl, že je hodná.
,,Řekla mi, že porazit Přízrak bylo pro Willa velkou fyzickou zkouškou. Překonal ji. Jenže tohle je něco docela jiného. To, co se bude dít v tom starém chrámu pro něj bude velkou psychickou zkouškou, kterou nepřekoná.
Řekla mi, že Will je od přírody chytrý kluk. Že pro něj nebude moc těžké vchod do chrámu najít a vejít dovnitř. Horší pro něj bude z chrámu odejít.“
Robin pochopil. ,,Poklad.“
,,Přesně tak. Poklad ho k sobě připoutá. Nikdo jemu kouzlu neodolá. Will nemá naději.“



Will si meč zlatým páskem připásal meč k pasu a ze své mošny vyházel všechno zbývající jídlo. Pak tam naházel hrsti zatých mincí, drobných cetek a prstýnků. Kolem krku si pověsil desítky masivních zlatých řetězů s drahými kameny a třpytivými úlomky křišťálu. Všude po těle si do kapes nastrkal co nejvíce zlatých mincí a malých sošek starých bohů nevyčíslitelné hodnoty. V extázi se prohraboval hromadami zlatých plátů, platinových desek, daimanty vykládanými poháry, zlatými jablky, velkými bronzovými žezly a zlatem a stříbrem vytkanými drahocennými látkami. Nedokázal myslet na nic jiného. Mysl měl zcela zamlženou. Jeho mozek viděl rozumné argumenty, ale odmítal je přijmout. Will si do mošny cpal další a další mince a drahé kameny, až mošna přetékala.
Will s pusou otevřenou procházel mezi starými sochami bohů, spatřil velký zlatý vůz, se střechou, na které seděl obrovský stříbrný kohout a pyšně se rozhlížel kolem.
Will se na něj posměšně zachechtal. ,,Teď jsem tady pánem já.“ prohlásil.
Při každém kroku se zvuk cinkajících řetězů a mincí rozlehl celou místností. Will jeho zvuk nevnímal. Nevnímal ani nebezpečí, které by mohlo nastat, kdyby dál dělal takový hluk. Byl tak zaslepený bohatstvím, které ho obklopovalo, že vnímal jen jeho zář a třpyt.
Po několika hodinách fantastického sbírání mincí a šperků ho začala zmáhat únava, tak se posadil na zem a odpočíval. Cítil se na vrchou spokojenosti. Cítil se stejně, jako tehdy, když porazil Přízrak...
Ne, cítíš se přece jinak, akorát si to nechceš přiznat, ozval se andílek poctivosti v Willově hlavě.
Neposlouchej ho, vykládá nesmysly. Víš, že bohatství je to jediné, po čem toužíš, odporoval čertík.
Byl jsi šťastný ještě než jsi přišel sem, žil jsi čestný, poctivý život. Máš ještě šanci to změnit, nabádal ho stále andílek. Když jsi porazil Přízrak, měl jsi radost z úspěchu. Co jsi udělal teď? Nic! Jen jsi přišel a vzal sis to, co patří jinému!
Čertík se nevzdával. To bohatství jsi tady našel. Teď patří tobě. Je jen tvé a ty s ním můžeš dělat co chceš. Neneseš žádnou vinu, nic se nestalo! Poklad ti patří právem!
Will zavrtěl hlavou. Nechtěl přemýšlet o ničem jiném, než o získaném bohatství. Bohužel u toho nepomyslel na poslední rým básně vytesané do stromu.


Probudil se po několika hodinách. Byl zkřehlý zimou a měl obrovský hlad. Vstal a protáhl se. Zlaté řetězy na jeho krku zacinkaly. Dal se do pochodu ke vchodu do jeskyně. Nechtěl odejít, ale byl odhodlaný, že sem hned, jak dojde do nejbližšího města, pošle obrovskou karavanu povozů a všechno zlato odveze pryč. Samozřejmě, že bude jeho. Koho jiného???
,,Pane!“ ozval se cizí hlas. Při tom zvuku přeběhl Willovi mráz po zádech. ,,Pane...“
Hlas po chvíli ztratil barvu a utichl. Will si pomyslel, že je to dobře. Nechtěl, aby ho někdo otravoval. Opět vykročil směrem ke vchodu, po pár krocích se ale zastavil. Nevěděl vůbec, kam jde. Ještě před chvíli si byl jstý, že ví, kam jde, že ví, kde je východ, ale teď neměl sebemenší tušení. Bylo to tady, nebo až o chodbu dál? Rozhodl se pro nejbližší chodbu, ale ta po chvíli skončila slepě. Vrátil se zpátky a vkročil do další chodby. Ta po chvíli ústila v rozcestí o tří cestách. Will jednu cestu namátkou vybral. Šel rychle, dech se mu zrychloval a on pomalu propadal panice. Jestli rychle nenajde cestu zpět, nebude moct poslat vozy pro bohatství!
Chodba se rozvětvovala na další dvě cesty. Stěny cest a chodeb tvořily velké hromady zlatých a stříbrných předmětů, peněz a obrovských zlatých soch starých bohů. Will do jedné chodby zabočil, ale v tu mu došlo, že se nejspíš dostal až moc na sever, tak se otočil a chtěl pokračovat druhou cestou, když znovu uslyšel ten hlas:
,,Mladý muži, pomozte mi! Pomozte mi, prosím...“
Will si znechuceně odfrkl. To tak, aby mu pomáhal! Ještě by se pak s ním o své bohatství musel dělit!
Pokračoval místo toho v cestě. Rozhodl se, že musí najít zeď místnosti. Podle ní se pak bude moct orientovat a dostane se ven. Snažil se držet jeden určitý směr. Bylo to těžké. Hodně těžké. Nakonec však konečně spatřil před sebou vysokou zeď. Rychle se k ní rozběhl a stěží popadal dech. Když ke zdi doběhl, cítil se, jako by do něj bodaly tisíce ostrých šípů. Opřel se o zeď...
A v tu chvíli se cihla za jeho zády uvolnila, spadla na zem a z díry ve zdi začala pryštět voda.
Will si nejdřív neuvědomoval, co to znamená. Jeho ostrovtip, jako by zamrzl a zůstal na úrovni ledu. Pak to však pochopil.
Pokud rychle nenajde cestu zpět, tak se tady utopí!

Will postupoval velmi rychle. Musel se co nejdřív dostat pryč. Na nic jiného teď nemyslel. Pryč, pryč, pryč! Utíkal chodbami a snažil se si vzpomenout, kudy včera šel, ale marně. Byl tehdy příliš fascinovaný zlatem a stříbrem okolo sebe, že se na cestu neohlížel. Toho teď litoval.
Po chvíli uslyšel ohromné zaurácení a zvuk padajících kamenů a pochopil, co se stalo – stěna z kamenů se pod masovým návalem vody zbortila a tak další vodě umožnila snazší přístup. Will se začal bát ještě víc. Po chvilce se k němu dohnala velká vlna a smetla ho na podlahu. Ošklivě se praštil do hlavy a dělaly se mu mžitky před očima. Cítil jak ho máčí voda a vlhne mu oblečení. Po chvíli sahala voda tak vysoko, že se musel sebrat a postavit se, aby se neutopil. Hlava mu stále třeštila a on s překvapením zjistil, že voda už mu sahá po kolena. To ho vyděsilo. Dal se do běhu, i když voda na zemi mu znemožňovala běžet moc rychle a zpomalovala ho. Mokré boty a kalhoty ho tížily a táhly k zemi. Po chvíli zjistil, že se v bludišti ze zlata vůbec nevyzná. Už neměl, podle čeho se orientovat a pociťoval stále větší úzko. Tíha přicházející smrti ho tížila na prsou jako obrovský balvan. Nemohl uvěřit, co to spáchal, co to způsobil. Zabil Přízrak... a pak se z ryzí blbosti nechá zabít – vodou. Nechápal nic, dýchal zrychleně, hlava se mu točila, po celém těle se potil. Voda mu brzy dosahovala až k pasu. Dál se jí zuřivě brodil, snažil se najít východ z pasti, ale marně. Nevěděl, na které je světové straně, netušil nic. Okolo něj ve vodě plavaly peníze a šperky. Mošna z cennostmi a zlaté řetězy na krku ho tížily k zemi, rozhodně se jich však nehodlal vzdát – jinak by celé jeho snažení přišlo nadarmo!
Voda Willovi dosáhla až ke krku a on se postupně začal topit. Jak se voda zvedala, nadnášela ho, a on jí musel šlapat, aby se udržel nad hladinou. Lapal po dechu, mokré oblečení ho tížilo dolů, hlavně cennosti v mošně a na krku. Občas si lokl vody, rozkašlal se a potopil se pod vodu, odhodlaný zemřít... ale pak se vzmužil a plaval zase nahoru bojovat ztracený boj o život. Byl to nekonečný koloběh, přičemž Willovi stále ubývalo sil. Šlapal vodu stále zuřivěji, snažil se vzepřít na některé zlaté soše kolem sebe, ale voda tak rychle stoupala, že mu to nebylo k ničemu. Navíc na něco takového stejně neměl dost síly. Tak jen lapal na hladině vody po dechu a bojoval o pár dalších minut života.
Už na něj přicházely mdloby a s každým dalším kopnutím nohou, s každým tempem, které ho udržovalo naživu měl stále méně a méně síly. Neviděl východisko z této situace. Mohl se jen těšit na to, že se dostane do nebe... a jednou se tam setká s matkou.
Zakaleným a slabým zrakem viděl velkou zlatou desku, kterou třímal v rukou velký zlatý bůh. Na té desce bylo něco vyryto. Will se zděšením zjistil, že je to konec té básně vytesané do stromu.


...však ty když se správně rozhodneš,
a pohár bohatství převrhneš,
i když jen chudoba zbyde tobě,
je to snad lepší, než ležet v hrobě.
Peněz se vzdát, a slávy taky,
to musíš udělat, kéž bych já taky,
kéž bych já taky, poctivosti měl,
tak bych ty dlouhé roky netrpěl!
Věz, že pokud špatně se rozhodneš,
šťastného konce přeci jen nedojdeš,
po stovkách let, já jsem stále tady,
to protože jsem neposlechl rady.
Však když ty poslechneš,
to co ti říkám,
ve štěstí ustrneš,
tou vodou dýchám,
stačí tak málo,
jen touhy se vzdát,
a štěstí lidské,
bude ti kamarád,
a brzy se smrti,
budeš jenom smát.


Willovi text proplouval před očima, nevnímal příliš slova. Význam však pochopil dokonale.
Neváhal ani chvilku a mošnu se zlatem a stříbrem upustil do hlubin vody. Pak z posledních sil zvedl ruce a z krku si strhl těžké zlaté řetězy. Cítil se o mnoho lehčí. Věděl, že zemře – ale alespoň věděl, že se před smrtí rozhodl správně.
Náhle se však stalo něco, co ani ve snu nečekal. Voda pomalu začala ustupovat. Nevěděl, jak se to děje, ale začala klesat a téct zpět do díry v kamenné zdi. Will se stále topil, ale vidina záchrany ho nutila dál bojovat o život. Šlapal zuřivě vodu a snažil se dostat nad hladinu. Ani ne za pět minut byla veškerá voda uvězněná v kamenné zdi, která se okamžitě sama zacelila, jako by nikdy nebyla rozbita.
Will ležel na studené zemi celý mokrý a třásl se. Vykašlával vodu a byla mu hrozná zima. Pak po chvíli uslyšel hromový hlas, který se rozlehl celou místností:
,,Rozhodl ses správně.“
Will se tiše usmál. Tušil, že všechno bude zase v pořádku. Teď však měl ještě jeden úkol.
,,Pane! Pane!“ zvolal a modlil se aby byl ještě živý. ,,Pane, jestli mě slyšíte, ozvěte se! Něco řekněte, nebo alespoň zaklepejte na zem.!“
Ozvalo se tlumené zacinkání zlata, jak pár mincí spadlo na podlahu. Will se otočil vzad, odkud ten zvuk přicházel. Zacinkání se ozvalo znovu. Will se do toho zvuku zaposlouchal a vyrazil za ním. Obešel velkou platinovou sochu koně a za ní spatřil shrbeného starce, s kostmi potaženými papírovou kůží, jak se krčil na zemi, stočený do klubíčka. Jeho velké kalné oči na Willa hleděly jako na boží zázrak.
,,Přišel jsi.“ zachraptěl hlasem jako písek.
,,Ano.“ zašeptal Will. Myslel si předtím, jaké má problémy, ale když se teď na starého obchodníka díval, pochopil, jaké má v životě štěstí.
,,Je mi zima“ zamumlal stařec. Na sobě měl jen pár cárů mokrého, roztrhaného oblečení.
Will, i když jemu samotnému byla zima, si pohotově svlékl mokrou košili a vyždímal jí. Pak jí stařečkovi přehodil přes ramena. Ten se otřásl.
,,Pořád zima.“ procedil mezi drhotajícími zuby.
Will se bezmocně rozhlédl. Nikde neviděl žádný zdroj tepla. V mošně vždy nosil dva křemeny na rozdělání ohně, ale ty z ní vyhodil, aby se mu tam vešlo více zlata.
Pak ale jeho pohled utkvěl na kusu suchého dřeva, který se náhle objevil na zemi vedle něj. V příští chvíli vzplál plamenem.
Will vzal košili a pár minut jí podržel nad ohněm. Pak jí opět položil stařečkovi přes ramena. Ten blaženě vydechl.
,,Teplo.“
Will stařečka opatrně zvedl a položil si ho do rukou.
,,Nebojte se.“ řekl mu uklidňujícím hlasem. ,,Budete v pořádku.“
V místnosti náhle řestalo okolní zlato zářit a byla úplná tma. Will by zmatený. Co se to děje? Po chvíli se ale před ním rozzářilo načervenalé světlo. To světlo nic nevydávalo, byla to prostě záře sama o sobě.
,,Řiď se tím světlem.“ ozval se hlas.
Will poslechl. Se stařečkem v náručí udělal krok vpřed. Světélko okamžitě také poskočilo dopředu. Will šel za ním a po každém kroku mu světlo ukazovalo další cestu k východu. Šel takhle se stařečkem v náručí hodně dlouho, než konečně spatřil kamennou zeď a v ní rozsáhlou puklinu. Neváhal a vykročil zpět ke světlu. Ještě než se ale puklinou protáhl, zvolal ke zlatem zaplněné místnosti:
,,Děkuji, Edmunde!“
A než puklinou prošel do známého světa, přísahal by, že vítr, který se skálou prohnal, zašeptal:
,,Není zač.“