Vrátit čas

Dala bych cokoli za to, abych mohla vrátit čas. Chtěla bych ho chytit za vlasy a donutit ho šlapat pozpátku. Viděla bych to všechno znovu, všechnu tu bolest...první den nového začátku, už tehdy s pocitem, že můj život je v hajzlu..., léto, slunce, smích a radost, ale v pozadí toho i obavy z nadcházejícího..., a dál do minulosti, poslední den, slzy tečou, ale já je stírám - už mi přece nen pět... poslední objetí lidí které miluji, poslední sbohem, poslední vyřčené sliby, které se nikdy nevyplní, poslední společný smích...poslední společný pláč.
Co bych teď jen dala zato, abych ho mohla ještě jednou vidět? Vidět jeho úsměv, který by mi prozářil celý svět, ten úsměv, vedle kterého se všechno ostatní zdá zanedbatelné, úsměv, při kterém se i přes všechnu bolest dokážu smát... Ale on se změnil. Už to není ten věčně trhlý blázen, teď se chová dospěle a kvůli tomu teď brečím, protože nechci aby se měnil, nechci aby se kdokoliv měnil. Nechci, abych se měnila já sama, přestože vím, že se tomu rozhodně nevyhnu, že se moje duše, moje povaha, celé moje JÁ změní, to staré někam odplava jeho místo zaujme nové, možná krásnější, dospělejší, drzejší a víc ,,cool", ale také mnohem, mnohem méně upřímnější. A co mi to teď pomůže, že jsem měla kamarády, šestnáct úžasných kamarádů a teď se všichni pomalu mění a i mé vzpomínky na ně blednou a vytrácejí se. To co je ze všeho nejhorší ale je, že se mění i člověk, který byl mému srdci nejbližší. Píšu byl, protože přítomným časem si už zdaleka nejsem jistá. Vždycky jsem si myslela, že od budoucnosti můžu ještě uskočit, ale teď už se zdá, že milovaný člověk překročil jakousi neviditelnou mez, hranici, za kterou už není cesty zpět. A bolí to, moc to bolí, protože já ještě nejsem připravená za tu hranici vstoupit také, když vím, co mě za ní čeká. Prázdná slova, kluci, pití, cigarety, pochybná věc jménem ,,swag", zpěváci bez duše a zapomnění - zapomnění na kamarády, na opravdové kamarády s místem v srdci, které vždycky patřilo mě.