O nepotřebné staré tramvaji

Na konci města, tam, kde se koleje ztrácely v kopřivách a pampeliškách, stála tramvaj. Nebyla to ledajaká tramvaj, kdysi bývala hrdá a užitečná. Byla to červenokrémová kráska, která vozila dělníky do práce, zamilované dvojice na rande i domů k večeři, kluky i holky do školy i z ní. Teď ale stála na místě, kde se zapomenuté koleje ztrácely v trávě a pampeliškách, její okna byla špinavá, pod plechy, které ještě zůstaly na jejích bocích, foukal vítr, a na nich rez kreslila mapy dávných cest.
„Už si na mě ani nikdo nevzpomene,“ povzdechla si tramvaj a kapky deště jí stékaly po čelním skle jako slzy.
Kolem ní rostl plevel tak vysoko, že se dotýkal téměř jejich oken. Starý topol, co rostl opodál, zpíval v listech smutnou melodii a koleje zarůstaly mechem. Jen občas se tu objevil kocour, toulavý pes nebo straka, kteří tramvaj obhlíželi, jako by byla jen kusem starého železa.
„Ty jsi ale krásná,“ mňoukl jednou kocour.
„Bývala jsem ještě krásnější,“ odpověděla tiše tramvaj. „Bývala jsem plná lidí a smíchu. Jenže časy se změnily, přišly nové tramvaje, které byli tišší, rychlejší a lesklejší. A tak jsem byla odstavena,“ pokračovala.
„Nepotřebná,“ říkali jedni. „Staré železo,“ dodali druzí.
Roky plynuly. Léto střídalo zimu, sníh přikrýval střechu a slunce vytahovalo rez na povrch. A pak, jednoho podzimního dne, se na zapomenuté koleji objevil muž s batohem na zádech a jiskrou v očích.
„To snad není možné…“ vydechl.
Tramvaj zpozorněla. Někdo si jí všiml.
„Dobrý den, krásko,“ řekl muž a jemně přejel rukou po jejím boku.
„Hledal jsem tě.“
„Mě?“ zachvěla se tramvaj. „Vždyť jsem stará a nepotřebná.“
Muž se usmál. „Pro někoho možná. Ale pro mě jsi poklad.“
Byl to nadšenec do tramvají. Šotouš, který znal tramvaje, jejich příběhy, čísla i zvuky motorů. Dlouho chodil kolem tramvaje, fotil si detaily, zapisoval si poznámky a pak se vydal do dopravního podniku v centru města. Našel kancelář toho, kdo měl na starosti odpisy. Zaklepal a vešel. Na židli s kolečky byl zapresovaný chlápek. Víc široký než vysoký.
„Jsem tady kvůli této zapomenuté tramvaji,“ řekl a ukázal fotografii.
„Rádi bychom se jí zbavili,“ pokrčil rameny úředník. „Jen zabírá místo.“
„Já si ji vezmu,“ řekl nadšenec rozhodně.
A tak tramvaj poprvé po letech opustila zapomenutou kolej.
Pomalu, s pomocí jeřábu a lidí v montérkách, se vydala na cestu za novým osudem.
„Kam jedeme?“ ptala se tramvaj nesměle.
„Domů,“ odpověděl muž.
„Nebude to bolet?“ obávala se tramvaj, když začali sundávat staré plechy.
„Neboj,“ uklidňoval ji muž. „Jen tě zase dám do pořádku.“
Nebylo to snadné, ale jeho nadšení bylo silnější než pochybnosti. Pak přišla těžká práce. Šroubky, barvy, nové kabely a staré fotografie, podle kterých vracel tramvaji její původní tvář.
Každý den byla o kousek krásnější. A tramvaj jako by znovu ožívala. Rez mizela, okna se leskla, sedadla dostala nový lak a zvonek zazvonil tak jasně, až se tramvaji rozbušilo srdce.
„Slyšíš?“ smál se muž. „Pořád to v tobě je.“
„Ano,“ zašeptala tramvaj. „Pořád.“
Když byla hotová, zářila jak za starých časů. A pak přišel velký den. Byla přijata do muzea ve Střešovicích.
„Vítej mezi námi,“ pozdravily ji ostatní historické tramvaje.
„Jsem ráda, že tu můžu být,“ odpověděla dojatě.
Návštěvníci chodili kolem, děti se smály a dospělí vyprávěli, jak s ní kdysi jezdili do školy.
„Můžeme se s ní vyfotit?“ ptali se.
„Samozřejmě,“ říkal hrdě muž.
A tak se tramvaj stala hvězdou. Usmívala se do objektivů a vyjížděla na koleje jen v ty největší svátky.
„Jedeme!“ zazvonila vždy radostně. Koleje jí odpověděly známým kovovým zpěvem.
Na konci dne si tramvaj tiše řekla: „Nikdo nepatří do starého železa.“
A to je, holky a kluci, i ponaučení z téhle pohádky. Je jednoduché, ale důležité :
nikdo nepatří do starého železa. Každý má svou hodnotu, stačí, aby se našel někdo, kdo ji dokáže spatřit. Zdroj Facebook - Pohádky dědy Martina.