Vzpomínky na těžké dětství - dětskou lásku...

Když mi bylo 13 let, žili jsme tak chudě, že jsem se styděl chodit do školy. Skrýval jsem oči před spolužáky, protože jsem nikdy neměl jídlo. O přestávkách, když jsem viděl, jak spolužáci vytahují svůj oběd, odvracel jsem se, aby nikdo neviděl ani neslyšel, jak mi kručí v břiše. Oni vytahovali své sendviče, jablka, sušenky. A já měl v rukou jen vzduch a pocit ponížení, při kterém bych se nejradši propadl do země. Vždycky jsem předstíral, že se mi prostě nechce jíst, že jsem příliš zabraný do knihy nebo do rozhovorů. Ale uvnitř to bylo velmi těžké. Někdy až to bolelo...
A to všechno by mohlo zůstat jen mým dětským tajemstvím, kdyby nebylo jedné dívky. Jednou mi podala kus svého sendviče — a v tu chvíli jsem pochopil, co je opravdová dobrota. První den prostě přišla a beze slov mi podala polovinu svého oběda. Nevěděl jsem, co říct. Bylo mi trapně, ale vzal jsem si.
Od toho dne se se mnou dělila o jídlo každý den. Někdy to byla houska, jindy jablko, někdy kousek koláče, který pekla její maminka. Jedl jsem pomalu, snažil se tohle kouzlo prodloužit, a poprvé po dlouhé době jsem cítil, že někomu na mně záleží. Nepamatuji si, jestli jsem jí děkoval nahlas. Asi ano. Ale v duši jsem jí děkoval každý den.
A pak jsme odešli na prázdniny a po nich už v naší třídě nebyla. Prostě přestala chodit do školy. Učitel pak řekl, že se její rodina přestěhovala do jiného města, a už jsem ji nikdy neviděl.
Tehdy mi bylo tak těžko, jako by mi vzali něco důležitého. Pokaždé, když ve třídě zazvonilo na oběd, automaticky jsem se otočil — co kdyby vešla, sedla si vedle, znovu položila přede mě polovinu svého sendviče a usmála se? Ale nebyla tam.
Bylo mi smutno a cítil jsem se sám. Chápal jsem, že jen ona si všimla mého trápení, jako jediná neprošla kolem. Nikdo mi už nepodával jídlo, nikdo neříkal: «Vezmi si, to je pro tebe». A já si na její malé, ale tak důležité gesto tak zvykl.
Někdy jsem zavřel oči a viděl její tvář — laskavou, prostou, s tím úsměvem, po kterém bylo uvnitř tepleji. A ten pocit jsem si nosil celé dětství. I když bolest trochu utichla, pamatoval jsem si: jedna dívka mi kdysi darovala nejen chléb, ale i pocit, že nejsem neviditelný, že jsem pro někoho důležitý.
Myslel jsem, že ta vzpomínka zůstane jen stínem mé těžké minulosti. Ale o 25 let později se vrátila do mého života tak, že mi přeběhl mráz po zádech.
Včera se moje mladší dcera vrátila ze školy. Rozkládala sešity na stůl, pak vytáhla svůj lunchbox a když ho zavřela, najednou, jako by nic, řekla:
— Tati, můžeš mi zítra dát dva sendviče?
— Dva? — podivil jsem se. — Vždyť ani jeden nikdy nedojíš.
Podívala se na mě vážně, vůbec ne dětsky:
— To proto, abych se mohla zítra zase podělit. V naší třídě je kluk… říkal, že dnes nic nejedl, a já mu dala polovinu svého sendviče.
Ztuhl jsem. Připadalo mi, že se na vteřinu zastavil čas. Po těle mi přeběhla husí kůže. Neviděl jsem před sebou jen svou dceru, ale i tu dívku z mého dětství. Tu, která mě kdysi zachraňovala před hladem. V jejím gestu jsem cítil to pokračování — jako by dobrota nezmizela, ale prostě přešla dál, přes roky, přes generace.
A tehdy jsem pochopil: možná tu dívku už nikdy nepotkám. Možná si na mě ani nepamatuje. Ale její dobrota se nerozpustila — pokračovala dál. Zůstala žít ve mně. A teď — v mé dceři.
Vyšel jsem na balkon a dlouho se díval do nebe. Chtělo se mi plakat. Protože uvnitř bylo všechno najednou — vzpomínky na těžké dětství, vděčnost, i bolest, i jakási tichá radost. Vzpomněl jsem si na své školní večery, kdy jsem chodil spát hladový a myslel si, že svět je nespravedlivý. A pochopil jsem, že ta malá dívka svým prostým gestem změnila můj život. Naučila mě věřit, že i když je ti těžko, vždycky se najde někdo, kdo podá ruku.
Nevím, kde je teď. Možná má rodinu, děti. Možná si ani nepamatuje toho kluka, kterému kdysi podávala polovinu svého sendviče. Ale já si pamatuju. A budu si pamatovat, dokud budu žít.
A vím jistě: dokud se moje dcera dělí chlebem s jiným dítětem, dobro bude žít. V každém malém kousku chleba, v každém malém gestu, které zahřeje cizí srdce. A z té myšlenky se mi svírá srdce… a poprvé po mnoha letech se mi chtělo plakat. Zdroj Facebook