Prázdnota

Prázdnota. Kolem mě se nenacházelo nic. Běžela jsem dál, ale jako bych stála pořád na tom stejném místě.
Zmatek. Uvnitř mě je takový zmatek a moje vnitřní já ztrácelo rovnováhu. Rozapadlo se na kousíčky až se mi zdálo, že se kolem mě objevují střípky mého bytí.
I když se moje nohy hýbaly a měla jsem dojem, že běžím dlouho, neztrácela jsem dech. A to opravdu nejsem dobrý atlet.
Zastavila jsem se a dívala do temnoty, jež halila vše okolo mě. Tedy, vše, kromě těch úlomků, jež mi dokazovali, že něco opravdu není v pořádku.

Bylo to jako zlý sen, z nějž se svou vůlí nedostanete. Ale moje vůle je dávno zlomená a zahrabaná pod troskami z nichž se nemá šanci vyhrabat.
Sedla jsem si do ničeho a snažila se rozpoznat obrys mých prstů. Marně. Sama sebe jsem nepoznávala.
Z ničeho nic se předemnou objevilo jasně bílé světlo, rozboleli mě oči. Sledovala jsem co se stane.
Obraz. Postel, já, notebook a webkamera na skypu. Pláč. Písnička od Evanescence.
Datum šestého druhý dva tisíce dvanáct. Několika hodinové volání, smích, radost, nadšení a zapálení.
Věta: do jedné holky z Prahy, s tou sem byl tři měsíce a do tebe Endí-chán...

Poté zase jiný obraz, o tři měsíce později. Byla jsem nadšená, že jsem spolu s ním překonala jeho starý vztah?
Vztahy přece nejsou soutěž. Byla jsem opravdu tak hloupá? Moje tehdejší priority, srovnávání.
Zavrtěla jsem hlavou a sledovala další dení před sebou.
Věžák RCO, hlavní nádraží, kluk, černé vlasy, crossna, kostičkovaná mikina, uplé kalhoty, roztomilé zamávání. Obraz zabral ještě někoho, někoho, kdo v přítomnosti a budoucnosti v mém životě nemá místo. Nikolu.
Moje nervozita být s ním sama byla vážně velká.

Přišel až k nám. Chvilkama jsem si myslela, že obejme ji. Stála jsem jako opařená, zahalená do pláště nervů.
Obajl mě, ale já jeho... Nedokázala jsem to. Bála jsem se, že mě odrsčí se slovy " ty nejsi co jsem čekal, nejsi dost dobrá, jsi hnusná." Ale neudělal to. Cesta k nám. Tramvaj. Seděla jsem, on na mě. Nenápadně jsem ho držela za boky. Tak, aby o tom ani nevěděl.

Další vzpomínka. Opět postel, tentokrát jsem v ní byla s ním. Bylo mi krásně, i když jsem se styděla byť něco říct, dát mu pusu. Uhýbala jsem. Ze strachu, že to udělám špatně. Nechtěla jsem být jeho zklamáním.
Byla jsem předsvědčená, že až odjede, už se nikdy neozve.

Nebylo to tak. Zůstal semnou až doteď.
A tak, jako semnou zůstal pan úžasný, zůstal semnou i strach. Nejde ho odpudit, najde si mě ať jsem kdekoliv.
Samotu mám na návštěvě dvacet čtyři hodin deně.

Nezvanou, nechtěnou. Ale někdo s váma přece musí být, když jste sami. Kdo jiný, než sama samota?

Světlo ukázalo svůj poslední obraz.
Dlaň, pilulky, padající kapky deště. Moment, deště? Ne... slzy. Slenička čiré vody odrážející tvář. Mou tvář. Ležela jsem na pohovce a byla bezvýrazná. Jediné, co prokazovalo známku citu byly právě ty slzy, jež dopadaly na hrst prášků v mojí ruce. Zalapala jsem po dechu když se ruka s pilulkama zvedla a já si prášky nasypala do úst, vzala sklinku a prášky zapila. Ihned se mi v puse rozvířily a byl problém, všechny je spolknout.


A nakonec se s blikáním rozplynul i poslední obraz s posledním zábleskem jeho, jak s úsměvem objímá jinou, zatímco já umírám. V Útrobách se mi prášky hnou, prodírají se dírou bezednou...