Příběh o životě

Snad už při mém narození mi bylo do vínku dáno, bych celý život pomáhala druhým. Mám radost, když druzí jsou šťastní i když mé srdce smutkem se trápí. Ale i život má dvojí tvář.
Je to snad osud, co ti nedovolí žít stále jenom v radostech a štěstí. Doufám ještě stále, že nějaké na mě - někde čeká.
Prožila jsem spoustu krásných chvil, mezi ty nejkrásnější určitě patří narození mých dcer a radost z jejich lásky. A hlavně z toho, že moji nejbližší jsou zdraví. Štěstí se skládá z drobných korálků, které postupně navlékáš na nitku a jen se bojíš, aby se nepřetrhla.
I to se přece může snadno stát.
Život mi nabídl lásku, obdaroval mi i čtyřmi vnoučaty, tak co si mohu ještě přát! Snad jen pro ně a pro všechny děti světa klid a mír, aby žily spokojeně na této modré planetě.
Dnešní doba není vůbec klidná a strach mě někdy dohání. Pak jsou to i bezesné noci, kdy mám plnou hlavu starostí a přemýšlím nad tím, co udělat, aby zase odešly.
Tolik lásky jsem za život rozdala, teď se mi pomalu vrací zpět. Chtěla
bych pro každého jenom dobro, ale zařídit to prostě nedokáži.
Byla jsem šťastná, veselá, smutná, nešťastná, milující, protivná, ale vždycky jsem víc myslela na druhé, než na sebe. V tom jediném mohu být spokojena.
Ale v něčem nejsem na sebe vůbec pyšná. Udělala jsem tolik a tolik chyb, teď už je zbytečné lámat nad tím hůl. Jen se musím s tím smířit a nedělat si už výčitky.
A věřte, že mě toho trápí mnoho. Jen jako světlý záblesk v dáli ,
je láska mých dcer, vnoučat a všech, které mám moc ráda a stále budu všechny pod svými křídly chránit, jako kvočna kuřata.
Nebýt jich, svůj život bych asi naplno věnovala lidem, kteří by potřebovali pomoc.
Dnes mohu na vše už jen vzpomínat, ale i na to špatné ráda vzpomínám, pokaždé mi to posunulo o nějaký ten krok dále.
Člověk nemůže chtít, aby stále žil jako v bavlnce, to by byl i ten život nudný. Musí to být Itálie i ta pohoda a klid. A o tom život je.
Třikrát jsem se znovu narodila a za to děkuji svým andělům strážným, kteří snad mě zatím ještě neopustí. Prosím je o to.
Jen snad něčeho moc lituji a to je čas, který tak nemilosrdně letí. Je pondělí, najednou je neděle, je po vánocích a než se rozkoukám, jsou tu zas.
Ale člověk se má radovat z každé chviličky, žádná se nebude nikdy opakovat.
Když udělám celkovou inventuru v mém životě, musím konstatovat,
že si nemám na co stěžovat i když toho zlého, bylo také dost.
Ale vždy si řeknu, mohlo by být ještě hůř a šlapu si to poslušně dál.
Život je krásný, musíš si z něho vybrat to nejlepší. A pak máš pořád na co vzpomínat.
Někdy mi při vzpomínkách slzy tečou, ale i to mně pomáhá. Vzpomenu na ty, co jsem měla tolik ráda a co už na mě shlíží jenom shora. Pošlu jim poděkování, že můj život obohatili a že jsem s nimi mohla kus života prožít. Byly to krásné časy a ani ty se už nevrátí. Život prostě kráčí dopředu a nikdy se nevrací zpět.