Proč maminka stále spí?

Když zavřeli rakev, devítiletý Matěj pochopil, že ze světa zmizel jediný hlas, který uměl říct „chlapečku můj“ tak, že to slovo dokázalo zahojit bolest.
Ještě včera se maminka smála, líbala ho na tváře, lechtala ho a slibovala, že v létě půjdou spolu k řece. A dnes ležela nehybně – hubená, bez vlasů, s tichým světlým úsměvem a velkýma očima, jako by se omlouvala, že nestihla zestárnout.
Staré ženy si šeptaly u plotu:
— Sirotek… co s ním teď bude? Prababička Božena už je stará, jak si poradí s dítětem?
— Ach, těžké jsou naše hříchy… Kateřina byla tak mladá a ta prokletá nemoc nikoho nešetří…
Matěj se díval jen na dlouhou rakev potaženou červeno-černou látkou. Ležel v ní někdo, kdo byl mamince strašně podobný. S lístečkem na čele. Nechápal, proč se maminka může zavřít do krabice.
— Jdi, dítě, rozluč se s maminkou… chudáčku sirotku…
— Jaký sirotek? — řekla drsným hlasem prababička Božena. — Má přece otce.
Ženy zmlkly. Boženy se všichni báli, měla tvrdou povahu.
Matěj svého otce nikdy neviděl. Maminka říkala, že jednou přijel, když byl ještě miminko, a pak zmizel.
Na hřbitově, když uviděl vykopaný hrob, pochopil všechno najednou. Křičel, až se mu zlomil hlas:
— Maminko! Proč jsi mě opustila?! Jak budu teď žít?!
— Pláče jako dospělý… — vzlykaly ženy. — Bez otce se žít dá, ale bez matky…
Prababička Božena si ho vzala k sobě. Voněla kouřem z kamen a sušenými jablky. Večer ho hladila po hlavě a naučila ho jednu věc:
— Když budeš mít hlad, suš chleba. Schovávej ho. Ne z lakoty. Pro přežití.
Po měsíci přijel jeho otec — Petr. Matěj měl devět let a viděl ho poprvé v životě.
Ve městě ho čekal nový byt a nová otcova žena — Lenka. Hubená, s brýlemi, s pořád unavenýma očima.
Matěj se jí tiše bál. Spal oblečený. V noci kradl chleba z kuchyně, sušil ho na topení a schovával do povlaku na polštář, jak ho učila prababička.
Lenka skrýš našla.
Matěj čekal křik.
Ale ona si k němu jen dřepla a tiše řekla:
— Už se nemusíš bát hladu. Tohle je tvůj domov.
Nevěřil jí.
Na dvoře se spřátelil s klukem jménem Ondřej.
— Macechy jsou vždycky zlé, — říkal Ondřej. — Ta moje mi vzala tátu. Já jí to vracím.
A tak jednoho dne Matěj poškrábal Lence boty hřebíkem.
Otec to málem poznal.
Ale Lenka řekla:
— To je moje vina. V šatníku trčel hřebík.
Tu noc Matěj plakal do polštáře, jako by maminku pohřbíval podruhé.
Pak přišly jeho desáté narozeniny.
Na stole byly dárky. Svetr. Školní aktovka. Hračka. Dort.
— Všechno nejlepší, synku, — řekla Lenka.
Poprvé si o ní pomyslel: maminka.
O rok později prababička Božena zemřela.
Matěj plakal jinak. Tiše. Jako dospělý.
A jednoho večera Lenka omdlela v kuchyni.
Matěj křičel, až přiběhli sousedé:
— Maminko, neumírej! Prosím!
V nemocnici přežila.
A tehdy Matěj pochopil něco strašného a krásného zároveň:
Maminka není jen ta, která porodila.
Maminka je ta, která zůstala, když všichni ostatní odešli.
Na podzim šel do školy a držel tatínka a Lenku za ruce.
A v noci se mu zdály dvě ženy — mladá a stará. Usmívaly se na něj beze slov.
A poprvé po velmi dlouhé době už se nebál.
Autor: Mavridika de Monbazon