Kotě a barevné mušle

Byla obyčejnou učitelkou na prvním stupni základní školy. Učila různé předměty – které přesně, to už pro ni časem přestalo být důležité. Její plat, jak už to bývá, sotva stačil na ty nejnutnější věci a na nájem malého dvoupokojového bytu s kuchyní a titěrným balkonem.
Jednoho dne si při procházce podél moře všimla mušlí ležících přímo u okraje vody. A náhle se na ni navalily vzpomínky z dětství – jasné, hlučné, plné slunce a slaného větru. Ty samé šnekovité mušle, stočené vzhůru jako malé pyramidy.
Vzpomněla si, jak je s kamarádkami sbíraly plnými hrstmi, potom našly jemný smirkový papír, navlhčily ho vodou a dlouho mušle brousily.
Brousily je znovu a znovu – z obou stran – dokud se tvrdý povrch nezměnil v tenkou krajkovou kostru z propletených linií. Několik takových mušlí navlékly na silnou nit a nosily je jako náramek.
Proč si tehdy přinesla domů celou hrst, si nedokázala vysvětlit. Nejspíš to byla jen touha po minulosti.
V neděli, když byly sešity opravené, v bytě panovalo ticho a nebylo absolutně co dělat, přemýšlela, jestli zapnout televizi, jít se projít, nebo si lehnout spát.
Ale nechtělo se jí ani jedno, ani druhé, ani třetí.
A pak jí padl zrak na mušle ležící na parapetu.
Aniž by věděla proč, vyšla na balkon. Stál tam starý stolek a vratká židle. Vytáhla ze zásuvky kousek smirkového papíru, postavila vedle sklenici vody – a náhle se vrátila do dětství.
Ukázalo se, že dospělé ruce pracují mnohem rychleji. Už po deseti minutách leželo na stole několik světlých, úhledných polotovarů.
Ale co s nimi?
Vypadaly podobně, ale přece to byla činnost – aspoň nějaká, aby v bytě necítila prázdnotu.
Vstala a začala se přehrabovat ve svých šicích potřebách, aby našla něco vhodného místo nitě.
V pondělí oznámila třídě, že na konci týdne dostanou nejlepší žáci odměnu.
O přestávkách se kolem ní děti tlačily, prohlížely si malé náhrdelníky, obdivovaly je a ptaly se, kde je koupila a kolik stojí.
Rozpačitě se usmívala a odpovídala, že je vyrobila sama.
V pátek dostalo pět nejlepších žáků své odměny.
A už následující týden přišli do školy rozhořčení rodiče: proč jejich děti nedostaly nic?
Učitelku si zavolal ředitel.
V sobotu ráno se znovu vydala k moři sbírat kuželovité mušle.
Byla bouře. Vlny zaplavovaly břeh, mušle jí klouzaly z rukou, ale běhala po mokrém písku a chytala je, jako by se bála, že je ztratí.
A tehdy si všimla malého promočeného koťátka.
Žalostně mňoukalo a drželo se tlapkami kamenů.
Schovala si ho pod kabát k hrudi a pokračovala ve sbírání mušlí.
„Nelidi,“ pomyslela si o těch, kteří ho tam nechali.
Domů se vrátila úplně mokrá, ale šťastná – s plnou taškou mušlí a teplým klubíčkem u srdce.
Koťátko pojmenovala Mušlička.
Bylo neuvěřitelně mazlivé, hlučné a zvědavé. Po kočičím způsobu neustále „mluvilo“, pletlo se všude a zoufale jí překáželo v práci – rozhazovalo mušle a kutálelo je po podlaze jako míčky.
Smála se, hubovala a hladila ho.
Na stole vedle stály akvarelové barvy – občas malovala jen tak pro radost.
Jednou rozjařená Mušlička převrhla skleničku. Ta se převrátila a nebesky modrá barva se rozlila po jejích výtvorech.
Vykřikla – všechno bylo zničené.
Ale pak ztuhla.
Po vlhkém povrchu mušlí se rozlévaly úžasné vzory.
„Bože…,“ zašeptala. „To je geniální.“
Popadla koťátko a zatočila se s ním na malém balkoně. Zamňoukalo, olízlo ji a lehce ji kouslo do prstu.
Když náramky uschly, znovu je navlhčila a přidala další barvy.
Linie se proplétaly a vytvářely skutečné obrazy.
Maminky žáků šperky během několika dní vykoupily a zaplatily, kolik mohly.
Tehdy ji napadl nový nápad: na městském trhu se o víkendech vyhrazovala místa pro řemeslníky.
„Zkusím to,“ rozhodla se. „Horší už to být nemůže.“
V sobotu tam postavila malý stolek, rozložila své výrobky a posadila Mušličku na klín.
Lidé chodili kolem. Někdy se zastavili, podívali se – a šli dál.
„Paní!“ ozval se najednou příjemný baryton za jejími zády. „Váš dinosaurus se mě snaží sežrat.“
Kniha jí vypadla z rukou.
Mušlička seskočila z klína a zakousla se do rukávu vysokého muže s dlouhými černými vlasy a snažila se ho přitáhnout ke své paničce.
„Promiňte!“ zasmála se a odtrhla toho nezbedníka. „On je vlastně hodný… když spí.“
Muž se zasmál, vzal jeden z náramků a dlouho si ho prohlížel.
„To jste vyrobila vy?“
„No… občas si tak hraju,“ zrozpačitěla.
„To není hraní. Máte skutečný výtvarný cit,“ řekl. „Učím dějiny umění na univerzitě.“
„Viděl jste už někde takovou techniku?“
„Ne,“ pokrčila rameny. „Vymyslel ji můj kocour. Náhodou.“
Byl překvapený a objednal si několik větších prací.
Pak šli na oběd a on jí pozorně pomáhal vybírat jídla a udržoval rozhovor.
Od té doby se začali scházet.
Stavěla z mušlí domy a paláce, malovala je neuvěřitelnými barvami – stejnou technikou, kterou vymyslela Mušlička.
Když ji muž požádal o ruku, Mušlička zmizela.
Byla to tragédie.
Hledali ji celý den. Plakala a on ji držel za ruku a utěšoval ji.
Druhý den našli na břehu moře malé mokré štěně.
Žena ho vzala do náruče, přitiskla k sobě a řekla:
„Neodejdu bez něj.“
„A já mu nedovolím, aby tady zemřel.“
Znovu ho pojmenovala Mušlička.
Štěně jí olízlo ruku a důvěřivě se k ní přitulilo.
Mušlička znovu našla domov.
A ona našla svou cestu.
Jak často míjíme něco, co by mohlo změnit náš život k lepšímu, a pak si jen stěžujeme na osud.
Autor: Oleg Bondarenko