Romain Rolland Petr a Lucie

V TOMTO VELIKONOČNÍM TÝDNU
se vídávali denně. Petr navštěvoval Lucii v jejím osamělém domě. Nuzná zahrádka se probouzela. Sedávali v ní celá odpoledne. Paříž, množství lidí, rušný život, to všechno se jim teď protivilo. Chvílemi je dokonce jakási duševní ochrnulost nutila, aby seděli vedle sebe mlčky, bez touhy po pohybu. Oba je ovládal zvláštní pocit. Měli strach. Strach tím větší, čím více se blížil den, kdy se měli oddat jeden druhému, strach z přemíry lásky, z čistoty duše, kterou děsily ohavnosti, krutosti a hanebnosti života, a která v opojení zádumčivostí a vášní toužila být jich zbavena. Ale neřekli si o tom nic.
Většinu času trávili blaženým žvatláním o budoucím společném příbytku, o společných pracích, o své mladé domácnosti. Už napřed si do nejmenších podrobností připravovali rozestavení nábytku, barvy stěn, místo pro každou věc. Lucie byla pravá žena, takže představa těch něžných drobností a intimních rodinných obrázků každodenního života ji mnohdy dojímala až k slzám. Okoušeli skvělých tichých radostí budoucího rodinného života… A přece oba věděli, že nic z toho se nestane: Petr to tušil z vrozeného pesimismu a Lucie z jasnozřivosti lásky, která věděla, že jejich sňatek není prakticky možný… Právě proto spěchali užít manželského života aspoň ve snění. A jeden druhému zatajoval své přesvědčení, že je to jenom sen. Každý z nich se domníval, že jen on zná toto tajemství, a rozněžněle dbal, aby nijak neporušil iluzi svého druha. Když tak dosyta užili bolestných slastí nemožné budoucnosti, pociťovali únavu, jako by vše opravdu byli prožili. To pak odpočívali, sedíce v besídce ověnčené suchými popínavými rostlinami, v nichž slunce rozpouštělo zmrzlou mízu; Petr opíral hlavu o Luciino rameno a oba v zasnění poslouchali šumění země. Mladé březnové slunce si pod letícími mraky hrálo na schovávanou, smálo se a znovu se schovávalo. Jasné paprsky a tmavé stíny letěly po rovině jako radosti a smutky v duši. „Lucie,“ zeptal se najednou Petr, „copak si nevzpomínáš? Je tomu dávno, velmi dávno… Už jednou jsme takto byli…“
„Ano,“ řekla Lucie, „máš pravdu. Všechno, všechno to poznávám… Ale kde jsme to tenkrát byli?“
A bavili se vymýšlením, v jakých podobách se znávali ve svém dřívějším životě. Už jako lidé? Možná. Ale to pak dívkou byl tenkrát jistě Petr a Lucie byla milencem… Jako ptáci vysoko ve vzduchu? Když byla Lucie ještě malá, matka jí říkávala, že je divoká husička, která k nim slétla komínem: ach, ulomila si při tom křídla… Ale nejraději snili o tom, že se znávali v elementárních plynných podobách, které se navzájem pronikají, zaplétají se do sebe a opět se rozplétají jako závity snu nebo dýmu: jistě se znávali jako bílá oblaka splývající spolu vysoko pod nebeskou klenbou, jako hravé vlnky, jako déšť padající na zem, jako rosa v trávě nebo jako semena z pampelišek, volně plující vzduchem… Ale vítr je odnáší. Jen ať nezavane znovu a ať se sobě již navěky neztratíme! Ale Petr řekl:
„Já myslím, že jsme se od sebe neodloučili nikdy; stále jsme byli u sebe, stejně jako teď, bok po boku; spali jsme jen a měli jsme sny… Chvílemi se probouzíme… Jen tak zlehoučka… Cítím tvůj dech, tvé líce u své tváře… S velikou námahou k sobě přibližujeme ústa… a znovu usínáme… Miláčku, miláčku, jsem zde, držím tě za ruku, nepouštěj se mě! Teď ještě nepřišla hodina, jaro vystrkuje sotva špičku zmrzlého nosu.“
„Stejného, jako je tvůj,“ smála se Lucie.
„Už se brzy probudíme v krásném letním dni…“
„Budeme krásným letním dnem,“ řekla Lucie.
„… Vlahým stínem pod lipami, sluncem mezi větvemi, zpívajícími včelami…“
„… Broskví na stromě a její vonnou dužinou…“
„… Poledním odpočinkem ženců a jejich zlatými snopy…“
„… Lenivými stády pasoucími se na louce…“
„… A večerem při západu, tichém jako rybník posetý květy, průzračným světlem proudícím nizoučko nad rovinou polí.“
„… Budeme vším,“ řekla Lucie, „vším, co bude dobré a slastné vidět a mít, líbat, jíst, do ruky brát a vdechovat… Ostatní necháme tamtěm,“ dodala a ukázala na město a na jeho oblaka kouře.
Zasmála se, objala milence a řekla:
„Pěkně jsme zazpívali to své dueto, co říkáš, příteli Pierote?“
„Ano, Jesiko,“ přisvědčil Petr.
„Chudáčku Pierote,“ pokračovala, „nehodíme se dobře na tento svět, neboť lidé umějí zpívat už jenom Marseillaisu.“
„Kdyby to aspoň uměli!“ řekl Petr.
„Zmýlili jsme se ve stanici. Vystoupili jsme příliš brzy.“
„Bojím se,“ řekl Petr, „že příští stanice by byla ještě horší. Dovedeš si nás, má drahá, představit v budoucím společenském zřízení, v onom slibovaném úle, kde již nikdo nebude mít právo žít jinak než ve službách včelí královny nebo republiky?“
„Klást od rána do večera vajíčka jako strojní puška nebo piplat se od rána do noci s vajíčky cizími… no pěkně děkuji!“ smála se Lucie.
„Ale Lucie, ty zlá, jak ošklivě to mluvíš!“ řekl Petr a smál se.
„Ano, vím, že mluvím špatně. Nejsem dobrá na nic. Ani ty, můj milý, nejsi na nic. Na vraždění nebo na mrzačení lidí ve válce máš schopnosti stejně malé jako já na to, abych je sešívala (jako ty ubohé koně rozpárané při býčích zápasech), aby mohli posloužit při nejbližší řeži. Jsme tvorové zbyteční, nebezpeční, máme směšné a zločinné přání žít jenom proto, abychom milovali ty, jež milujeme, svého drahého miláčka, své přátele, dobré lidi a malé děti, krásné denní světlo a také dobrý bílý chléb a vůbec všechno, co je krásné a dobré na zub. To je hanba, hrozná hanba! Styď se za mne, Petře! Ale budeme důkladně potrestáni! Nebude pro nás místo v té pilné, bez oddechu pracující státní továrně, kterou se brzy stane celá země… Ještě štěstí, že pak už tu nebudeme!“
„Ano, to je opravdu štěstí!“ řekl Petr…
Spokojen a rád skonám, vzácná paní má,
padne-li na mne v tvé náruči smrti stín;
vždyť největší ctí by bylo líbat tě
a přitom duši vydechnout v tvůj klín.
„Tak ty takhle, miláčku! To jsou mi pěkné způsoby!“
„A přece jsou to způsoby čistě francouzské, protože ty verše napsal Ronsard,“ řekl Petr a recitoval dále:
… žádám si pouze
po stu let prožitých neslavně, líně,
klidně, Kasandro, skonat v tvém klíně.
„Po stu let!“ povzdychla si Lucie. „Ten věru není skromný!“
Vždyť míti takovou rozkošnou smrt
je jistě víc než vše, nač býval hrd
takový Caesar nebo Alexandr.
„Zlý, zlý, zlý nestydo! V dnešní hrdinské době! Že se nestydíš!“
„Hrdinů je dnes příliš mnoho,“ řekl Petr. „Raději chci být hošíčkem, takovým malým, milujícím človíčkem.“
„Maminčiným mazlíčkem, který má ještě na bradě mléko z mého prsu,“ řekla Lucie a tiskla ho k sobě. „Ty můj zlatý chlapečku!“
* * *