Samota

Už ani nevím jak je to dlouho co jsi odešel... Ty, můj jediný přítel. Vím, neudělal si to schválně, ale už tu nejsi se mnou a já cítím, jakoby část mé duše zemřela. Stejně jako ty. Chtěl si mě jen chránit... Ten den jsem měla umřít já. Mě mělo srazit to auto...
Teď bloudím tímto temným lesem a vzpomínám. Slzy mi tečou po tvářích a do nohou se mi zabodávají malinké jehličky ze stromu. Však ani tahle bolest není tak velká, jako bolest způsobena ztrátou tebe.
"Proč ?" ptám se sama sebe i toho kdo řídí naše osudy.
"Proč se to muselo stát ?!" křičím se slzami v očích a s bolestí v srdci, která mě trhá na kusy. Už nemám nikoho. Jsem sama. A nikdo se nezajímá o to, kde jsem nebo jak se mám.
Mrzne. krutý chlad se tiše vkrádá do mého těla. Mám na sobě jen košili, nic víc. Ale je mi to jedno. Nemám již mnoho sil a zřejmě to nevydržím, ale nemám strach. Nebojím se, spíše se těším. těším se na shledání s tebou. Budeme navždy spolu a už nás nic nerozdělí. Nic. Nikdy.
Pomalu si lehám na lavičku, která je přikryta bílím, lesklým a studeným sněhem. Ve chvíli kdy se má kůže dotkne ledové přikrývky, vystřelí do mého těla taková bolest, jakoby se do mě zabodávalo několik malých ale ostrých nožíků. Mé slzy, které dříve hřály již mrznou.Stékají a mění se na malinké krystalky. malinké diamanty stvořené zimou a bolestí.
Jsem tak unavená. Už mi ani není zima. Pomalu zavírám oči a osvobozuji se od kruté reality. Jdu do říše snů odkud mě již nikdo nedostane. Jdu za tebou. Mé tělo je již tak chladné a má kůže je již tak bledá, že už by si snad nikdo nemyslel, že jsem ještě živá. Mé rty ztratily tu sladce růžovou barvu, která se změnila na bílou. Na řasách mi přistávaly další vločky a tvořily překrásnou běloučkou krajku na mých řasách. Já... odcházím za tebou...