SPLNĚNÉ PŘÁNÍ - KDYŽ NA VŠE NEZBÝVÁ

„Paní, tak co si nakonec vezmete — bonbóny nebo chleba?“ zeptala se pokladní, zjevně netrpělivá.
Stařenka sebou trhla. Nečekala, že bude postavena do tak těžké situace… tam, přímo u pokladny, pod pohledy všech lidí.
V levé ruce držela teplý chléb, v pravé malý sáček barevných bonbonů.
Vedle ní stál její šestiletý vnuk a díval se střídavě na chleba a na sladkosti… bez odvahy cokoliv říct.
„Babi… jestli chceš, já už ty bonbóny nechci…“ zašeptal tiše chlapec, snažící se působit dospěle.
Stařence se sevřelo srdce.
Ne proto, že by to bylo drahé.
Ale proto, že znovu musela volit své vlastní omezení před jediným dítětem, které jí ještě zůstalo na světě.
Chlapcova maminka zemřela, když mu byl rok.
Otec… zmizel ještě v porodnici.
A tak ho babička vychovala sama — ze své malé penze, s modlitbami a se strachem, že jednou nebude schopná dát mu ani to málo, co mu dávala teď.
„Vezmeme ten chleba, zlatíčko…“ řekla tiše, aby nebylo slyšet, jak se jí třese hlas.
Chlapec přikývl s malým, ale upřímným úsměvem.
Nevěděl, jak moc ji bolí to malé vzdání se.
Pro něj byla babička celý vesmír.
A vesmíry přece nepláčou, že?
Vesmíry unesou všechno a občas se dokážou i usmát.
Pokladní načetla chléb. Bonbóny zůstaly samy ležet na pultu.
Malé odmítnutí pro svět… ale obrovské pro ně dva.
Odešli s lehkou taškou, ale těžkými srdci.
U dveří je zastavil asi padesátiletý muž s teplým úsměvem.
„Paní… promiňte, že se vměšuji, ale viděl jsem, co se stalo. Mohu vás o něco poprosit?“
Stařenka sklopila oči, plná studu.
„Není třeba, pane… my to zvládneme…“
„Ale je,“ odpověděl jemně, ale rozhodně.
„Pojďte se mnou. Naplňte košík tím, co si chlapeček přeje. Já to všechno zaplatím.“
Chlapci zazářily oči.
Babička si přiložila ruku k ústům, dojatá k slzám.
„Ale… proč to děláte?“
„Protože i mě vychovala babička. A já moc dobře vím, jaké to je… když dítě chce a velké srdce nemůže dát.“
Vrátili se spolu do obchodu.
A chlapec poprvé v životě vybíral ne podle ceny, ale podle chuti.
Čokoládu.
Dva banány.
Jahodové mléko.
A samozřejmě… sáček barevných bonbonů.
U pokladny držel nákup pevně u hrudi, celý šťastný.
Babička plakala tiše — malými slzami lidí, kteří nepřijímají dobro často.
Když vyšli ven, muž řekl:
„Nikdy se nestyďte požádat o pomoc. Laskavost nikdy nezdraží.“
A odešel.
Chlapec položil hlavu na její ruku.
„Babi… dnes byl ten nejkrásnější den.“
„Vím, zlatíčko… vím.“
A stařenka poprvé po dlouhé době cítila, že na ni Bůh nezapomněl.
Když někdy uvidíš někoho, kdo volí mezi chlebem a radostí dítěte — neodvracej zrak.
Někdy může být malý čin tvůj — zázrak pro někoho jiného. Zdroj Facebook