Stížnost zamilovaného pejska

Ahoj kamarádi. Tak si jdu postěžovat na paničku, která se mnou včera po procházce zcela neoprávněně nemluvila ani mě večer nepodrbala!!!! Posuďte sami: po báječném lítáníčku ve sněhu jsme se zašli zahřát do hospůdky. Tam byla vůně! Na lavici tam trůnila malinká pomeranianka. Já měl děsný zájem o kontakt, vysílal jsem svoje signály, ona teda trošku hrála nezájem, trošku na mě i vrčela, ale znáte to. Za chvíli by byla moje. Ale kdepak, šlo se domů. Už byla tma, v parku nikdo nebyl, tak jsem se mohl proběhnout na volno. Páníčci mi zapomněli vzít světelný obojek, tak jsem využil situace a frnk. Musím to ještě zkusit, pomyslel jsem si a pelášil zpátky do hospůdky. Sice jsem za chvíli slyšel volání a pískání, ale to se nedalo respektovat. Přece jsem se zamiloval, to musí každý pochopit! Sakra, dveře zavřené, ale ONA tam pořád byla! Cítil jsem to i přes to zatracené sklo. Haf, haf, tak už mi někdo snad otevře! Jupí, nějaká paní jde. Chňap: Tady jsi, ty malý darebo! To se nedělá, takhle zdrhnout! A dál to asi znáte. Vodítko na krátko, další výtky a nadávky. No, doma mi sice dali misku s masíčkem, ale to ať si nechají. Pff, když mě trápí láska, tak nežeru, ne? Ach jo, to teda bylden! Doma se mnou nemluví ani klika a bůhví, zda tu psí krásku ještě někdy potkám. Jsem děsně smutný. Zdroj Facebook